Zpráva o diskusi Domu evropských dějin na téma „Evropský kolonialismus, věc minulosti?“

Historie, která ještě nebyla odhalena

Debata byla zahájena tvrzením, že koloniální minulost by měla být chápána jako společná historie. Valika Smeulders vysvětlila, že v Nizozemsku koloniální dědictví chybí a je mu odepřeno. V nizozemské Karibiku to však nelze ignorovat. „V Karibiku nemáte možnost volby. Jedná se o společné dědictví. Nemůžete mu skutečně uniknout,“ řekl historik. Je tomu tak proto, že koloniální dědictví je do značné míry spojeno s vytvářením narativu, v němž je zakotvena dnešní multietnická společnost. Zviditelnění tohoto dědictví v evropských zemích, jako je Nizozemsko, však vyžaduje mnoho práce, a proto je tato diskuse tak polarizovaná.

Nedostatečné povědomí o koloniálním odkazu v Evropě lze částečně vysvětlit tím, že koloniální historie byla po dlouhou dobu především hospodářskou a politickou historií. Například tím, že evropští historikové zpochybnili, jaký procentní podíl HDP dané země pochází z jejích zámořských území, se na sebe i nadále zaměřovali. Sociální a kulturní aspekty koloniálních dějin však již dvacet let začaly přitahovat větší pozornost, což přispělo k oživení kolonizovaných zkušeností.

Kromě toho, ačkoli historii kolonialismu dlouho dominují i vojenské konquesty a politické a diplomatické otázky, Amandine Lauro zajímavě zdůraznila, že v těchto narativech jsou dominantními hráči vždy muži. Zmínila se o současné existenci belgických a francouzských postkolonálních aktivistických hnutí vedených ženami, které upozorňují na otázku současného vyjadřování pohlaví a rasy, a o tom, jak ji lze vysledovat až do koloniálního období. „Je zřejmé, že všechny tyto otázky týkající se pohlaví a sexuality jsou stále velmi aktuální, zejména proto, že byly použity ve dvou hlavních liniích argumentace a odůvodnění koloniálních projektů, a to definice tzv. „civilizační mise“ a definice rasových kategorií a hierarchie. Všechny tyto problémy byly jasně využity k prosazení tzv. „zaostalosti“ původních obyvatel a byly rovněž vybudovány jako nenapravitelný rozdíl mezi námi a těmito lidmi. Byly základem pro vyloučení.“ Ačkoli dopad kolonialismu na pohlaví a sexualitu pomalu vstupuje do veřejné sféry a do hlavních sdělovacích prostředků, Lauro poznamenal, že se jím jen zřídka zabývá institucionální úroveň. 

Význam koloniálního dědictví v evropské kultuře

Podle Smeulders existují mezi muzei rozdíly ve způsobu, jakým se zabývají integrací koloniálního odkazu. Antropologická muzea tuto záležitost přijímají, „protože se jedná o muzea, která vždy prezentovala narativ „Jiné“... Muzea moderního umění se s ní rovněž zabývají poměrně rychle, protože lze snadno přivést současné umělce a dát jim slovo. Nemusíte měnit své vlastní vzdělání a způsob, jak jej vidět.“ Konečně jsou to historická muzea, která nejvíce bojují s koloniálním dědictvím, protože „se zabývají tímto pevným narativem, který je skutečně obtížné změnit.“

Pozvaní řečníci diskutovali o tom, jak Dům evropských dějin řeší kolonialismus Evropy. Na stálé výstavě procházejí návštěvníci galerií, v níž je evropský průmyslový a technický pokrok v devatenáctém století prezentován souběžně se zavedením koloniální vlády v zámořských územích, vykořisťováním lidí a zdrojů a rozvojem rasových teorií, které připisovaly imperiální ideologii. Pro Lauru je důležité, že „prvky spojené s koloniální historií nebyly vloženy do určitého koutu, ale že se vyskytovaly na centrálním místě.“ Zmínila se zejména o výstavě evropského dědictví, kde se vyskytuje otroctví a kolonialismus ze 14 prvků, které byly zdůrazněny jako základní prvky evropské kultury. Jakob Vogel dále poznamenal, že Dům evropských dějin přijímá omezenou definici evropského imperialismu. Vzhledem k tomu, že muzejní narativ začíná v devatenáctém století, nezahrnuje rané španělské a portugalské koloniální podniky. Vysvětlil, že je třeba mít na paměti, že „ve skutečnosti se mnoho stereotypů o mimoevropských „jiných“ utvářelo již před devatenáctým stoletím.“

Historie dekolonizace má rovněž zásadní význam pro pochopení přetrvávání koloniálních stereotypů. Jak totiž uvedl Vogel, v období po skončení nezávislosti se objevily nové debaty o kolonialismu, v nichž stále převládala starobylá tendence. „Např. příběh Babaru. Je to úžasná kniha, ale také koloniální příběh znázorňující civilizované slony. Měli bychom mít na paměti, jak trvalé a důležité je toto dědictví v naší kultuře.“ Zvýšení těchto výzev má zásadní význam ve vzdělávacím kontextu a ve školních programech. Ačkoli v oblasti afrických dějin a kolonialismu probíhá stále více výzkumů, historikové uznali obecnou neochotu začlenit toto téma do výuky dějin Evropy. Lauro uvedl, že kolonialismus by měl být zahrnut do klíčových historických epizod, jako jsou dvě světové války, osvícení, historie průmyslové revoluce nebo historie kapitalismu.

Úloha diaspory

Další významnou složkou koloniálního dědictví je úloha, kterou hraje při vytváření identit diaspory. Když karibští lidé přicestovali do Nizozemska, vysvětlili Smeuldersové, že „se setkali nejen s popíráním své společné historie, ale také s popíráním své identity jako součásti nizozemského království.“ Dodnes vede mnoho místních iniciativ, které se zabývají uznáním koloniální minulosti v Evropě, členové diaspory. Tyto projekty, které jsou v bývalých koloniích rozšířené, obecně zaujímají zajímavý přístup zdola nahoru. Dobrým příkladem je hnutí „Rhodes Must Fall“ v Jižní Africe, které vytvořili studenti bojující za dekolonizaci vzdělávacího systému.

Smeulders v současné době pracuje na nadcházející výstavě otroctví a Nizozemsku v Rijksmuseum. Uvedla, že dosažení těchto projektů je složité vzhledem k tomu, že je obtížné nalézt objekty o historii odporu a jeho zrušení v Karibiku. Na rozdíl od Spojeného království a Francie, které mají mnohem větší sbírky zahrnující umělecká díla zobrazující otroctví, takové zastoupení v Nizozemsku neexistovalo. V důsledku toho se země stále považuje za malý, nevinný a do jisté míry tolerantní národ. „Pokud nemáte žádný předmět, je obtížnější vytvořit inkluzivní narativ. Je obtížné hovořit o tom, co lidé někdy popírají.“

Téma, které čelí odporu

Podle Laura je belgický vztah k koloniální minulosti paradoxní. Na jedné straně byl belgický kolonialismus nejvíce kritizován kvůli masovému násilí v rané koloniálním období za liopoldského režimu a zločinům spáchaným během procesu dekolonizace. Na druhé straně je Belgie jednou z nejméně kritických evropských zemí, pokud jde o koloniální historii. „Často bylo řečeno, že v 60., 70. a 80. letech zažila Belgie koloniální amnézii, ale domnívám se, že je to spíše problém nenaslouchat a umlčet.“ 

Praxe „černých obličejů“ v Belgii folklóru, která nedávno přilákala značnou pozornost na mezinárodní úrovni, ukazuje, že „Belgie se potýká s politickým problémem, který spočívá v popírání rasové diskriminace a koloniálního násilí“, vysvětlil Lauro. Vzhledem k tomu, že belgická koloniální historie je ve škole vyučována jen velmi málo, lidé obtížně propojují černošské praktiky s rasovou diskriminací a kontextem koloniální minulosti. 

V dnešní Evropě je politicky nezbytné zabývat se násilím koloniální minulosti a sociálním vykořisťováním, které bylo spojeno s koloniální vládou. Podle společnosti Vogel „Jedním z důvodů, proč je obtížné tyto otázky řešit, je skutečnost, že stále existuje značné množství koloniálních nostalgií. Zamyslete se nad počtem koloniálních měst, která se stala památkami světového dědictví po celém světě. Místní obyvatelé tuto koloniální minulost nějakým způsobem integrovali jako součást své vlastní identity. Historie, je-li naplněno skutečně složité otázky.“ Zmínil rovněž, že v Británii je koloniální nostalgie velmi přítomna v určité elitě. Myšlenka, že Evropané přinesli modernizaci zbytku světa, je i nadále společným chápáním. Tyto narativy, které byly zaznamenány již v koloniálním období, je obtížné vymazat.

Tato diskuse ukázala, proč je pro Evropu zásadní, aby se s touto obtížnou minulostí angažovala, a že bychom měli zpochybnit tyto narativy, které udržují romanticizující kolonialismus a prezentují jej jako něco, co není tak škodlivé a zahrnuje pozitivní strany. Uznání koloniálního odkazu v našich současných společnostech je zásadním krokem v dlouhém procesu dekolonizace evropského myšlení.