Učitelé dějepisu a hledání smysluplné naděje

Na konci dubna jsem měl tu čest stát se ústředním bodem v hlavním jednacím sále Evropského parlamentu a přednést úvodní projev na téma „Dům a dějiny“ pro výroční konferenci EuroClio.

Jedná se o setkání učitelů dějepisu z celé Evropy, kteří se sešli ve spolupráci s Domem evropských dějin, muzeem v Bruselu, jehož posláním je držet veřejný prostor pro neustále se vyvíjející příběh Evropy.

Rozhodl jsem se necukrovat žádné tablety, zeptal jsem se shromážděných učitelů, jak doufali, že v tomto okamžiku pociťují, a vyvolal jsem odpovědi, které můžete očekávat.

Před nedávnem jsem se cítil být v rozporu s myšlenkou naděje. Můj přítel Ece Temelkuran si myslí, že je to „příliš měkké slovo“, a tvrdí, že žijeme v době, „kdy možná budeme muset jednat, i když nemáme naději“. A v určitém smyslu s tím spíše souhlasím. Již není naděje na jemnou, snadnou a stabilní budoucnost se všemi ekologickými a politickými otřesy, které již probíhají a jsou jisté, že přijdou – ale nejsem si jist, že mnoho lidí to tak jako tak skutečně „naděje“.

Řekl jsem, že doufáme, že budeme žít smysluplný život, povzbuzený jasností, představivostí a činy – receptem na smysluplnou naději, který jsem si půjčil od Rebeccy Solnitové „Hope in The Dark“, abych strukturoval svůj projev.

Pokud jasně vidíme, že příčinou našich krizí je příběh, do něhož jsme uvízli – nikoli zásadní a zásadní selhání nevyhnutelně špatného lidstva.

Pokud se odvážíme představit si, hledáme místa a lidi, kterým do té doby čelíme, a žádáme kolektivní agenturu, aby společně vybudovala své vlastní alternativy k našim nefungujícím systémům. Na konferenci jsem se podělil o příběhy Regena Melbourneho, panelu Stavanger Future Panel v Norsku, polského mládežnického hnutí s crowdsourcingem „Plánu pro generace“...

A pokud budeme jednat, můžeme všichni následovat jejich příkladu a dělat totéž.

Domnívám se, že všichni učitelé hrají v našich komunitách klíčovou úlohu při inspiraci všech tří těchto věcí. A zvláštní úlohou historie je možná připomenout nám, že věci se mění, systémy se mění skutečně základními způsoby – pokud a jakmile vstoupíme do jasnosti, představivosti a činnosti.

Po proslovu mě skvělí hostitelé Laurence Bragardová a Guido Gerrichhauzen přijeli na krátkou prohlídku Domu evropských dějin. Mé oblíbené místo v muzeu? Výstava spojující fašistickou literaturu s literaturou evropských snů, a to od 30. let 20. století. Byla to výrazná reflexe mého poselství, myslím, že: důkaz pozitivního vlivu jasnosti, představivosti a činnosti tváří v tvář temným dobám; důrazná připomínka, že krásný sen Evropy se zrodil tváří v tvář plamenům, nikoli v klidném a tichém stavu. 

Budoucnost nebude snadná a nebude umírněná a kontrolovatelná. Věci se skutečně dostanou do velmi chaosu.

V této křehkosti však může být spousta krásy a významu. A na druhé straně by to mohlo být ještě více. 

Skutečnost, že nemůžeme přesně vědět, jak bude každý krok cesty vypadat a cítit se, nám nesmí bránit v tom, abychom ji začali procházet.

Jon Alexander je autorem ocenění Občané: Why The Key to Fixing Everything Is All Of Us, spoluhostitel podcastu How To Save Democracy (Jak zachránit demokracii), hostující vědecký pracovník v Ash Center for Democratic Governance and Innovation na Harvard Kennedy School a spoluzakladatel projektu New Citizen.

Přečtěte si více o Manifestu naděje a stáhněte si jeho kopii až ve 24 jazycích.