S ohledem na povědomí o první světové válce: získané zkušenosti

Sté výročí podporuje nový historický výzkum

V Belgii to však může platit po celé Evropě. Sedmé výročí pomohlo přesunout další zaměření výzkumu z druhé světové války na WWI a podnítilo nové přístupy k historii WWI. Například pohled na válečné následky nebo přehodnocení příliš deterministického přístupu k dvacátým let 20. století. Ze strukturálního hlediska bylo nové generaci mladých výzkumných pracovníků nabídnuto více finančních prostředků. Existuje však také pocit promarněných příležitostí k hlubšímu zapletení do zapletených, globálních a obtížných dějin týkajících se koloniálních rozměrů. Diskuse o tom, zda má být WWI považována za „evropskou“ válku, která do ní svět vytlačila prostřednictvím vazeb mezi evropskými říšemi, byla rozvíjena a jistě bude pokračovat, neboť historikové stále více usilují o ilustraci celosvětové vzájemné závislosti a struktur. Na druhé straně se však kulturní, sociální a osobní historie dostaly do popředí populárního výzkumu, zejména očima marginalizovaných skupin, jako je pracovní sbor v projektu „Big Ideas The Unremembered“, který vytváří cenné vazby mezi historií a pamětí. Je třeba ocenit ještě více perspektiv, například pokud jde o dopad války na Osmanskou říši a širší region nebo nárůst fašismu jako takového. Nebo koloniální zážitky a historie (a paměť) zdravotního postižení v důsledku války. Souhrnně řečeno, zdá se, že stejnorodé výročí pouze zmenšilo rozlohu budoucích oblastí výzkumu.

Podpora účasti veřejnosti – a je dalším nadnárodním občanským povědomím?

Při uvažování o vzpomínce na vzpomínku je první věcí, která má na mysli určitý druh oficiálního paradu vytvořeného s ohledem na televizi, pokládání květin a slavnostních přemýšlivých projevů hlav států. A ano, k tomu došlo i během současného stého výročí, a to jak na národní, tak na mezinárodní scéně. Tentokrát se však veřejnost ve větší míře zintenzívnila a zapojila se do mnoha aktivit. Důležitým příkladem je putovní výstava sbírek Europeany, v níž byli obyčejní lidé vyzváni, aby své válečné předměty a související příběhy navždy zahrnuli do evropských digitálních sbírek. Nebo #playforpeace, kde hudebníci po celém světě upozorňovali na pamětní památku armády. Kdo pak skutečně vlastní historické povědomí? Je stále výsadou státu označovat klíčové momenty v jeho životě, nebo se stále více demokratizuje? A pokud ano, je způsob, jakým tento proces probíhá, dostatečně inkluzivní pro všechny členy společnosti? V rámci stého výročí byly vypracovány inovativní nápady na zapojení a jejich účinky by měly být více prozkoumány a sdíleny. Pamatujte na to, že první stovky světové války bylo jedinečné, neboť se stále jednalo o vzpomínku s „živým dotykem“, tj. osobním významem pro živé generace díky jejich nedávné rodinné historii.

V důsledku stého výročí se muzea dostaly do mezinárodního a místního prostoru paměti.

Sbírka a výstava Domu evropských dějin, k nimž došlo právě během vzpomínek, těžily z širokého zájmu o toto téma. Místní a národní muzea v Roveretu, Budapešti, Ypresu a dalších, kteří zapůjčují předměty, projevila velký zájem o nadnárodní narativ, který vytváří Dům evropských dějin. Nová muzea představila místní zkušenosti nebo nové muzejní přístupy, jako je Muzeum Vlámských polí v Yprech, které bylo krásným příkladem postnárodního muzea. Tím byl kladen nový důraz na přední místo jako multikulturní prostor, který jde nad rámec myšlenky „naše mrtvé“.  Jednou z diskusí, která pokračuje, je úloha cestovního ruchu a další formy návštěv veřejnosti v lokalitách. Spotřebitelská strana historického povědomí může být prvkem, který vyžaduje další diskusi.

Položení aktuální politické reality

I když výzkumní pracovníci, pedagogové a odborníci z praxe přinesli nový občanský a/nebo mezinárodní smysl k tomu, aby odráželi hrůzy WWI, není jasné, jaké politické kroky byly v této souvislosti učiněny. Na jedné straně jsme viděli společné vzpomínkové akce jako nástroj kulturní diplomacie. Liberální vůdci se snažili veřejně ocenit pokrok, kterého dnes Evropa dosáhla v důsledku minulého násilí, nebo dokonce opomíjet negativní stranu nacionalismu, jak učinil prezident Macron ve svém projevu v listopadu 2018. Došlo však i k dalšímu vývoji. Středovýchodní paměťový rámec se značně liší od rámce západní Evropy, který zřejmě dominoval celkové evropské agendě. Ve skutečnosti lze tvrdit, že mnoho stovek se teprve utvoří jako země střední a východní Evropy, které se budou snažit připomínat jejich vzájemnou závislost. Vyvstává pak otázka, zda se v pamětních dnech a kolem nich děje tolik dějin, signalizuje to širší nedostatek politických vizí nebo ideálů v dnešní době?

Evropa má program evropské paměti, který řídí Evropská komise a který ve skutečnosti mobilizuje lidi a organizace pracující s historií k určitým klíčovým okamžikům a tématům. Vzhledem k tomu, že nástin budoucnosti tohoto programu na období po roce 2020 se pravděpodobně objeví v nadcházejícím roce, může být rozumné zamyslet se nad úspěchy a výzvami, které byly zaznamenány během 100. výročí WWI v letech 2014–2018. Na základě toho můžeme posoudit, jak nejlépe poskytnout institucionální rámec, který propojuje Evropany, podporuje výzkum i zapojení veřejnosti a vytváří občanský prostor pro vyvážení národních a evropských programů historického povědomí.