Nezapomeňte 23. srpna – Zprávy totalitních režimů

Film: https://youtu.be/Ncou5M6uqVw

Kazimierz Moczarski se narodil v roce 1907 ve Varšavě. V roce 1932 absolvoval diplom v oboru právo na Varšavské univerzitě a absolvoval vojenskou službu. Poté, co Moczarski pokračoval ve studiu na Vysoké škole žurnalistiky, odjel dva roky do Paříže, kde studoval mezinárodní právo na Institut des Hautes Études Internationales. Později pracoval na ministerstvu sociálních věcí, které se zabývalo právními předpisy týkajícími se pracovních podmínek.

Během německé okupace byl Moczarski aktivním členem domácí armády, pracoval v informačním úřadu a v Propagandě jako vedoucí oddělení pro vyšetřování odporu. Jednou z akcí, kterou zorganizoval, bylo převzetí desítky vězňů z ozbrojené nemocnice v červnu 1944. Během varšavského povstání byl odpovědný za jednu ze čtyř rozhlasových stanic, které sám založil, a stal se redaktorem Wiadomościho Powstańczeho(povstání novin – deníku povstání). Za svou činnost mu byl udělen zlatý kříž za zásluhy. Po úplném zničení Varšavy Němci Moczarski znovu aktivoval informační a propagandistická centra domácí armády v Krakově a Częstochowě.

V srpnu 1945 byl Moczarski zatčen novými komunistickými orgány, které zahájily kampaň, jejímž cílem je vymýtit veškerou potenciální opozici. V roce 1946 byl Moczarski odsouzen k deseti letům odnětí svobody, později zkrácen na pět let. V roce 1949, na vrcholu stalinismu, bylo proti Moczarskimu zahájeno nové kolo výslechů a nakonec byl odsouzen k trestu smrti v roce 1952. V dopise určeném soudu uvádí Moczarski 49 metod mučení, které proti němu byly použity. Jeho uvěznění s německým velitelem SS Jürgenem Stroopem během tohoto období bylo jednou z metod používaných jeho utlačovateli, kteří se snažili zlomit svou vůli. V konverzi s exekutorem Moczarski zmiňuje Stroopovy chůze, balíky z domova, osobní knihovnu a právo přijímat a zasílat dopisy, která mu byla odepřena. Po smrti Stalina v roce 1953 byl Moczarski trest zmírněn na doživotí, ale nebyl o tom informován o dalších dvou a půl letech.

V dubnu 1956 byl Moczarski propuštěn poté, co strávil jedenáct let odnětí svobody, a o šest měsíců později. Po svém propuštění pracoval Moczarski mnoho let jako novinář. Rovněž otřesně využil meze dostupné svobody k prosazování různých sociálních příčin. V roce 1968 byl odvolán z práce, když vystupoval na obranu svých židovských kolegů v době, kdy Komunistická strana zorganizovala antisemitské čištění.

Kazimierz Moczarski zemřel v roce 1975.

Slavný polský básník Zbigniew Herbert věnoval své básně „Co widziałem“ (Co widziałem) Kazimierzi Moczarskimu. (prostřednictvím Nadace Kazimierz a Zofia Moczarskiho)

Film: https://youtu.be/D8qlbH84ohE

Milada Horáková se narodila v Praze v roce 1901. Její otec byl vlastníkem továrny na tužky. Během první světové války navštěvovala střední školu v Praze a poté začala studovat na právnické fakultě Univerzity Karlovy univerzity, přesně tři roky po narození Československé republiky. Vystudovala v roce 1926 a stala se ředitelkou odboru sociální péče pro magistrát hlavního města Prahy. Téhož roku se připojila ke středolevé Československé národní socialistické straně. Od té doby byla rovněž aktivní členkou různých skupin zaměřených na mládež a práva žen.

Poté, co v roce 1939 začala okupace Československa, se Milada Horáková a její manžel Bohuslav Horák připojili k hnutí odporu a oba byli zatčeni Gestapo v roce 1940. Horáková byla uvězněna ve věznicích Gestapo Pankrác a Little Fortress Terezín. V roce 1944 byla odsouzena k osmi letům odnětí svobody. Následně byla poslána do koncentračního tábora v Ainachu poblíž Mnichova, který v květnu 1945 osvobodily spojenecké síly, a poté se neprodleně vrátila do Prahy.

Horáková se znovu připojila k Národní socialistické straně a stala se poslankyní parlamentu až do převzetí komunistické moci v únoru 1948, kdy odstoupila z funkce. Brzy se spolu s dalšími bývalými členy Národní socialistické strany podílela na úsilí o znovunastolení demokracie.

Milada Horáková byla zatčena komunistickou tajnou policií v září 1949 spolu s mnoha dalšími bývalými členy nekomunistických politických stran a za pomoci dvou sovětských „poradců“ za účelem přípravy řízení proti nim. Ačkoli byla nucena přiznat část údajných „trestných činů“, pokusila se během soudního řízení odvážně hájit sebe a své spoluobžalované. Soudní řízení s Milada Horákovou a dvanácti dalšími bylo zahájeno dne 31. května 1950. Jednalo se o ozřejmý soudní proces založený na sovětských sovětských proplachech ve 30. letech 20. století. Dne 8. června 1950 byli Horáková a tři z jejích spoluobžalovaných odsouzeni k trestu smrti. Navzdory výzvám k milosti ze strany osob, jako je Winston Churchill a Albert Einstein, československý prezident Klement Gottwald potvrdil své rozsudky.

V závěrečném dopise adresovaném její šestnáctileté dceři před popravou napsala: „Když si uvědomujete, že něco je spravedlivé a pravdivé, pak být tak rozhodný, aby na něj uhynulo.“ V ráno 27. června 1950 byla Milada Horáková popravena zavěšením. V následných soudních řízeních založených na stejném modelu bylo v celé zemi odsouzeno více než šest set osob, z nichž deset bylo odsouzeno k trestu smrti.

Během Pražského jara v roce 1968 byla ona a její spolužalovaní osvobozeni. V důsledku invaze Varšavského paktu ze srpna 1968 nebyl proces osvobozování dokončen. Rok po sametové revoluci v roce 1989 byla Milada Horáková zproštěna obvinění. V roce 1991 jí prezident Václav Havel posmrtně udělil Masarykovu řád T. G., první třídu. (prostřednictvím Českého rozhlasu)

Film: https://youtu.be/OA7WBoiW1Eg   

I když byl Péter Mansfeld stále dítětem, zúčastnil se maďarské revoluce v roce 1956 v Budapešti. Vstoupil do povstalecké jednotky Jánose Szabó na náměstí Széna v Budě, což je jeden z nejsilnějších bodů odporu povstalecké národní gardy. Působil jako poselství mezi různými povstaleckými jednotkami, někdy přepravoval letáky, granáty a zbraně a doručoval drogy z nemocnice Margaret.

Rostoucí represe a teror ze strany komunistů v prosinci 1956 a lednu 1957 vedly k hromadným popravám maďarských povstalců a deportacím do pracovních táborů a věznic. Represe se rovněž dotkly povstalců známých Mansfeldu z náměstí Széna, z nichž mnozí byli zavěšeni. Krátce poté byl Mansfeld zatčen. Mansfeld měl v úmyslu osvobodit se od vězení a oživit revoluci. Vytvořil skupinu, která v roce 1958 uskutečnila různé kampaně, mimo jiné únos a odzbrojování milice hlídkující v oblasti rakouského velvyslanectví.

V únoru 1958 byl Mansfeld zatčen spolu se čtyřmi svými komrady. Ukázalo se, že podmínky ve věznicích jsou mimořádně obtížné. Chlapci byli vyslýcháni v noci a drženi v malých tmavých buňkách. Péter si však zachoval odvahu a silný duch. Státní zástupce označil chlapce za „strážce třídy“ a bojovníka a vyzval k maximálnímu trestu.

Dne 21. listopadu 1958 byl Mansfeldu uložen doživotní trest. Lidový soud v Budapešti však rozsudek dne 19. března 1959. Trestem byla smrt. Péter Mansfeld byl pověšen dne 21. března ráno ve věku téměř 18 let.

Film: https://youtu.be/yeeFO0Ywd1w   

Mala (Mally) Zimetbaum se narodila v roce 1918 v Brzesku (Polsko). Na konci dvacátých let 20. století se spolu se svou rodinou přestěhovala do Antverp (Belgie). V září 1942 byla zatčena při stoupání Židů na centrální stanici v Antverpách. O čtyři dny později se dostavila do dopravního prostředku do koncentračního tábora v Osvětimi a přijela do něj 17. září. Během výběrového řízení na vstupní rampě byla poslána do tábora Birkenau, kde obdržela číslo 19880. Vzhledem ke znalostem několika jazyků byla v ženském táboře zaměstnána jako tlumočníkka a poslankyně.

Na jaře roku 1940 byl Edward (EDEK) Galiński zatčen ze skupiny žáků středních škol během kampaně „AB“ zaměřené na polskou Smartii. Dne 14. června 1940 byl přivezen do Osvětimi při první přepravě polských politických vězňů. Během procesu registrace obdržel číslo 531. V táboře pracoval mimo jiné v železárnách a v týmu stavitelů, nejprve v domácím táboře a poté v Birkenau.

EDEK Galiński a Mala Zimetbaum měly při plnění svých povinností relativní svobodu pohybovat se po táboře. Na přelomu let 1943 a 1944 se setkali a láskali. Galiński původně plánoval uniknout se svým přítelem Wisławem Kielarem. Obléhal v uniformě SS, aby doprovázel svého přítele k práci. Dokonce tajně obdržel uniformu a pistol od bývalé Kommandoführer železárny SS-Rottenführer Edward Lubusch. Po setkání s Malou Zimetbaumovou však také chtěl, aby z tábora unikla. Společnost Kielar se nakonec vzdala únikového plánu, aby pomohla páru během jeho pokusu.

Dne 24. června 1944 Galiński čekal na Malu Zimetbaum ve své uniformě SS v dohodnutém místě. Pomocí prázdného pasu pro muže SS, který Mala kašel a kalovali, byli schopni opustit vně velkého ochranného kordonu. Po dvou týdnech se však setkali s německou hlídkou. Žena byla zadržena. Galińskimu se podařilo uprchnout, protože se mu v poslední chvíli podařilo skrýt. Objevil se však z toho, že se Němci skrývali a dobrovolně se jim vzdali, aby byl se svým blízkým.

Byli odsouzeni k smrti po dlouhém a brutálním vyšetřování, při němž se jim nepodařilo získat informace o osobách, které jim pomohly v útěku. Edward Galiński byl zavěšen v táboře pro muže v Birkenau. Mala Zimetbaumová během popravy rozptýlila své zápěstí. Poté byla přepravena do krematoria a pravděpodobně zemřela na cestě v důsledku ztráty krve nebo byla zastřelena.

Film: https://youtu.be/aMsOzImJnz0   

Juliana Zarchiová se narodila v roce 1938 v Kaunasu (Litva) v rodině s rodiči různých národností. Její otec, litevský židovský původ, Dr. Mausha (Mauša) Zarchi se setkal se svou budoucí manželkou Gertou Urchsovou a pracoval v Düsseldorfu (Německo). Vzhledem k tomu, že kvůli rasistickým nacistickým právním předpisům nemohli uzavřít manželství ve třetím říše, v roce 1934 se Gerta přeměnila na judaismus a uzavřela manželství s Maušou v Litvě, čímž získala litevské občanství. Zarchis nadále žil v Německu až do roku 1937, kdy nebylo prodlouženo pracovní povolení společnosti Mausha. Rozhodli se usadit se v Litvě.

V roce 1939 vypukla druhá světová válka. Litva byla brzy anektována Sovětským svazem a poté, když třetí říše přeložily své bývalé spojence a v roce 1941 napadly SSSR, byla tato země okupována nacisty. Právě v tomto okamžiku se Dr. Zarchi rozhodl, že se pokusí uprchnout z východu, neboť předpokládal, že jeho dcera a manželka dívající se na Arjan by měli lepší šance na přežití, pokud by odešel. Byl zabit Einsatzgruppenem, což se jeho příbuzní dozvěděli až po skončení války.

Vzhledem ke svému židovskému dědictví, sotva ve věku tří let, byla Juliana poslána na ghetto Kaunas a nucena tam zůstat několik měsíců. Byla propagována za pomoci rodinného známého Pranase Vocelky. Vzhledem k tomu, že se její matka obávala spolu s ní, Juliana strávila téměř celou dobu německé okupace ukrytou ve svém domě v kuchyni nebo v malé místnosti vedle ní (jen na samém konci byla převezena do Carmelitových sester).

Vzhledem k tomu, že sovětská armáda znovu vstoupila do Litvy, Gerta doufá, že se již nebude muset o život své dcery obávat. Místo toho byli oba deportováni do Tádžikistánu ve Střední Asii v rámci čištění etnických Němců. Místní obyvatelé je stigmatizovali jako „Faskisty“ a byli nuceni žít a pracovat v zoufalých podmínkách. Zatímco represe se po smrti Stalinu zmírnily, exil Juliany a Gerty skončil až počátkem 60. let 20. století. Juliana se v roce 1962 vrátila do Litvy. Usadila se a začala vyučovat němčinu na Univerzitě Vytautase Magnuse v Kaunasu (chtěla studovat lékařství, ale tato možnost jí byla odepřena z důvodu deportace). Gerta se ke své dceře připojila o rok později. Celý život se pokusila vrátit do Düsseldorfu, ale nikdy jí nebylo umožněno SSSR opustit. V roce 1991 zemřela v Kaunasu.

Juliana dnes žije v Kaunasu a je zde členem židovské komunity. Pravidelně cestuje a hovoří o svých zkušenostech se dvěma diktaturami.