Tvořivost

Koně z foukaného skla s dekorativními prvky, které byly spleny a opracovány na kleštích. Dílo vytvořené skleněným pracovníkem během jeho volného času.

Tento skleněný kůň je dědictvím odvětví skleněného skla v Lutychu, které je mezinárodně uznáváno svými odbornými znalostmi.

Není známo.

V přestávce mezi výrobou objednávek by skleněné oznamovatelé používali šrot z pate de verre sklo. Místo toho, aby je vyhazovali, použili představivost k vytvoření skleněných předmětů známých jako „bousillé“ kousky, jako je tento kůň.

Materiál

Vícebarevné foukané sklo a čiré sklo

Rozměr

15 × 6 × 20 cm

Inventární číslo

5052740

Copyright

Provincie Lutych – Valonské muzeum

Stav

Skladované

Kredit obrazu

Provincie Lutych – Valonské muzeum

Mister Guttalin je figurína, kterou Ettore Guatelli sám vyrobil upcyklací použité krémové trubice obuvi. Ilustruje, jak lze něco vytvořit z ničeho. Malé osobní „umělecké dílo“, jako je to, může v rukou svého tvůrce obnovit radost při výrobě věcí – stejně jako děti, které se uchýlily, když módně vyrobily hračky, zpět, když mi nabídly nekonečné možnosti a mohly by se stát jakoukoli představivostí. Guatelli nám říká, že to je místo, kde spočívá zábava: inspirací z „šrotu“ a znovu objevováním radosti vynálezu.

Prostřednictvím předmětů, které shromáždil pro své muzeum, Ettore Guatelli, museograf a učitel na základní škole, vytvořil vzdělávací filozofii založenou na přímém pozorování věcí, kterou bychom mohli chápat jako „vzdělávání založené na cílech“. Ve svých výukových hodinách na základních školách v Ozzano Taro nebo na mnoha konferencích, které přednesl, by Guatelli – aniž by si to uvědomoval – zaujal přístup podobný moderní metodě spojené s pedagogikou Bruna Munariho a Marii Montessoriové, v jehož centru jeho narativy byly objekty, a použil je jako výtvor pro ilustraci hodnoty a významu příběhů, které vyprávil.

Na konci 90. let 20. století Ettore Guatelli bohužel onemocněl a musel podstoupit chemoterapii, která ho po dobu rekonvalescence umístila do pokoje. Právě v tomto období nabyl tvar výtvorů, jako je Mister Guttalin, spolu se všemi figurkami, které vyrobil z bobů a bobů nalezených v přírodě nebo v okolí domova, jako jsou ořešáky, ořechová jádra, kosti, oblázky nebo korkové zátky. Guatelli naplnil celé zásuvky, krabice a kontejnery těmito malými součástmi a jeho rukou po kusech přinesl na život hmotnost miniaturních osob, které jsou nyní vystaveny v hře.

Guatelliho ručně vyrobené figurky (včetně Mistera Guttalina) se vystavují v hře, kde jsou uspořádány a zobrazeny vedle sebe na policích na pravé stěně. Hrací síň je zvláštní součástí muzea, pravděpodobně proto, že právě tato místnost vypráví příběh Guatelliho výzkumné metody, kde návštěvníci zviditelňují svojí očima to, co chtěl Guatelli dělat: shromažďovat předměty z doby, kdy prošly dlouhou cestou, až po vzdálenou budoucnost. Zde najdete nejen figuriny, ale i jiné hračky – mlýny vyrobené z vlašských skořápek, vyzvednuté nákladní automobily, karusy a miniaturní letouny – to vše vyrobené dětmi, které by se dívaly na jednoduchý drát a představovaly si svět.

Materiál

Upcyklování krémové trubice na boty

Rozměr

Cm: Šířka 5 – výška 6 – průměr základny 4

Copyright

@Ettore Nadace muzea Guatelli

Stav

Zobrazeno

Kredit obrazu

Mauro Davoli

Na rozhraní mezi prostorem, samočinnou a pneumatikou vzniká estetická zkušenost. Vyjádření názoru je otázkou vnímání, vlastně chuti. První z nich je teoreticky, druhý je něco, co se každodenně angažujeme – ať už se něčem líbíme, nebo se něčemu nelíbíme. Květ vyrobený z pneumatiky v zahradě lze považovat za samostatný pokus o vyřešení problému obtížného technologického odpadu, zatímco v muzeu vyvolává debatu o vytvoření sbírky nebo o nežádoucím kulturním dědictví. Přestože je možná recyklace, je snazší vhazovat pneumatiku do silniční příkopy, aby tam rostla s dalšími plody civilizace: chladničky, PET lahve a plastové tašky. To svědčí o našem zakořeněném přístupu k přírodě založeném na objektivitě a službách a o naší intelektuální lazisti, která nás zbavuje povinnosti být ve vztahu k prostoru. Klipperkvěták nám rovněž umožňuje zamyslet se nad tím, co stojí za shromáždění a jak o něm hovoříme?

Pneumatiky zakopané do země jako plot nebo ve formě květu, psí lůžka, otočení nebo sandálu lze vidět ve čtyřech rohech světa. Způsoby opakovaného použití jsou nesčetné a tvořivost uživatelů je neomezená. Náš gumový objekt přímo souvisí s vytvářením a tvorbou prostoru a jako takový vyvolává otázky ohledně: mezí soukromého a společného, znehodnoceného a běžného předmětu, předmětu a předmětu, které lze přehlížet a který je nápadný, jakož i osvícení mezi lidskou a přírodou.

Etnografické muzea v Polsku hledají identitu. Ztratily ji v důsledku eroze venkovského a lidového prostředí. Květy vyrobené z pneumatik získaných na veletrhu kostela v malé vesnici lze interpretovat několika způsoby: jako vyjádření povědomí a myšlení v oblasti životního prostředí, které nejsou typické pro lidový způsob myšlení; ale také jako příspěvek k diskusi o tom, co je dědictví;

Základním rozměrem, který v tomto případě spojuje předmět s širším pojmem odpadu, je opětovné použití a upcyklace – opětovné použití a poskytnutí nové funkce již existujícím objektům. Jako prostorový a estetický prvek nás zapojuje do oblasti, v níž zažívá svět a diskutuje o hodnotách, které naše zkušenosti organizují. Může odpad mít nehospodářskou hodnotu?

Materiál

Malování, řezání, lepení, automobilové pneumatiky

Rozměr

Výška 65 cm; Délka 80 cm; Hloubka přibližně 30 cm

Inventární číslo

PME 58041

Copyright

PME/NEM

Stav

Zobrazeno

Kredit obrazu

Fotografie Edwarda Koprowského

V polovině roku 2022 získalo dílo rakouské muzeum Folk Life a Folk Art. Vídeňská umělkyně Sabine Wiedenhoferová toto dílo připravila a vytvořila v roce 2021 ze zbytků předmětů (dopisů, svíček, hraček atd.), které byly spontánně umístěny do paměti teroristického útoku ze dne 2. listopadu ve Vídeňském okruhu 1. V době islamistického útoku se sama umělkyně nacházela v ulicích, kde k útoku došlo, a se svou rodinou uchránila v kavárně, aby unikla teroristickému požáru. V následujících dnech několikrát navštívila místa útoku a viděla, jak počet objektů umístěných na památku obětí nadále rostl. Vyjádřila názor, že je třeba tyto předměty přeměnit na stálá umělecká díla.

Islamistický teroristický útok v centru města Vídeň, k němuž došlo dne 2. listopadu 2020 v předvečer zahájení nového omezení volného pohybu osob v důsledku pandemie COVID-19, byl obrovským otřesem, jehož důsledky jsou stále pociťovány. Obyvatelé rakouského hlavního města byli zasaženi na osobní a emocionální úrovni, stejně jako zbytek rakouského obyvatelstva. Mnoho lidí vědělo nebo zná lidi, kteří se nacházeli na místech teroristického útoku. Tento objekt spojuje zkušenosti s útokem, bezprostřední následky a individuální a kolektivní vzpomínky na tuto událost a vzpomínky v zemi jako celku, jakož i nasazené mechanismy zvládání, s těmi z jiných míst v Evropě i mimo ni, která v posledních letech trpěla islamistickým terorismem.

Předměty jsou atypické pro rakouské muzeum Folk Life a Folk Art. Umělkyně a galerie, která vystavovala její díla, muzeu darovala. Sbírky rakouského muzea Folk Life a Folk Art obsahují především předměty spojené s každodenní kulturou a/nebo lidovým uměním a zahrnují několik současných uměleckých děl. Vzhledem ke zvláštnímu významu útoku z hlediska kulturní a kolektivní paměti Vídně a Rakouska jako celku se rakouské muzeum Folk Life a Folk Art rozhodlo začlenit tyto předměty do sbírek a zachovat je ve Vídni jako zdroje pro další studium.

Teroristický útok a spontánní vzpomínkové činy ve Vídni, jako je návštěva míst útoků, umísťování písmen, svíček, hraček apod., zanechaly svou značku. Zničení těchto vzpomínkových předmětů by bylo vnímáno jako známka nerespektování a zklamání nejen umělcem, ale také obecním odborem pro nakládání s odpady. Vyvstala otázka, jak přistupovat k těmto zvláštním hmotným památkovým předmětům, pro něž ve veřejném prostoru neexistovalo (trvalé) místo, a které proto musely být „odstraněny“. I když byla původně odstraněna a považována za „odpad“ příslušnými obecními službami, tyto orgány následně spolupracovaly s umělcem, pokud jde o logistiku pro nakládání s těmito předměty. Předání těchto předmětů do rakouského muzea Folk Life a Folk Art poskytlo institucionální a muzejní rámec pro toto vyjádření vzpomínky a pro proces zvládání útoku a jeho zvládnutí.

Materiál

Sklo, hliník

Rozměr

Sklo: 26x26; Hliník: 37x37

Inventární číslo

ÖMV/89.815/01,02

Copyright

© Volkskundemuseum Wien

Stav

Skladované

Kredit obrazu

© Christa Knott, Volkskundemuseum Wien © Claudia Peschel-Wacha, Volkskundemuseum Wien

Jedná se o módní košile mužů s dlouhou košile s různými logy a obchodními značkami, kterou v univerzitním městě Tartu nosil básník a spisovatel Karl Martin Sinijärv, který se později stal předsedou Estonského svazu spisovatelů.

Básník Karl Martin Sinijärv si nemohl přesně vzpomínat, jak tuto košile získal: „Musí být jednou z těchto téměř černých košile z továrny Sangar, která byla prodávána pod názvem Casual Glam. V devadesátých letech minulého století jsem při vhazování dalšího oděvu pociťoval vinu a myslel jsem se, že bych přinejmenším odříznul krásnou etiketu. V té době se cítila jako tichá věc. Nakonec jsem však smazal etikety z několika dalších oděvů a do mého názoru jsem selil na tuto černou košile ve stylu odznaků. Cílem bylo oslavit a zformulovat kult peněz z 90. let 20. století a touhu po novém věku. Společnost Urve pokračovala v sešití štítků na košile, což v průběhu let vedlo k rozsáhlé sbírkě. Košile dokonce vedla k nové definici moderní vědy: „Pokud etiketa označuje věc a věc označuje etiketu, ale to, co je označeno etiketou, je ve skutečnosti zcela odlišná věc, která má svou vlastní etiketu a vše je tak smíšeno jako venku venku, pak to, co nazýváme semiotika, je to, co je velmi typické pro univerzitní město Tartu. V určitém okamžiku se svět změnil a košile skončily. Po dlouhou dobu zůstal v skříni. Až do devadesátých let 20. století se můj syn musel nacházet ve škole oděvů pro stranu v 90. letech minulého století. To je způsob, jakým si košile našli nový pronájem života pod sluncem, který může snad v tomto muzeu pokračovat.“ Společnosti, které mají velký zájem o historii módy, budou moci rozpoznat některé značky z 90. let minulého století, které se nyní dostaly do recyklačního koše historie.

Vizuální prvky velmi odlišných značek jsou zajímavým příběhem o nedávné historii změn v evropském textilním průmyslu; jaké značky byly mezi mladými lidmi oblíbené; jaké průmyslové vzory použili původci průmyslových vzorů; a proč některé značky zmizely ze světového trhu ve východní i západní Evropě kvůli své environmentální stopě; i když tato konkrétní pánská košile byla vyrobena z kvalitního materiálu v Estonsku.

Estonský národní muzeum každoročně ve spolupráci se školami a vzdělávacími institucemi organizuje vzdělávací program „Time Travels“ (Ajarännakud)atento košile poskytl studentovi tallinnské střední vědecké školy příležitost zažít život v 90. letech 20. století, tedy v období po obnovení nezávislosti Estonska (společenství v procesu transformace, počátky soukromého podnikání, nové módní trendy atd.). Košile jako předmět byla předána Estonskému národnímu muzeu a posílí stálou výstavu muzea Encounters.

V určitém okamžiku se svět změnil a košile skončily. Košile zůstala v rodičovském šatu po dlouhou dobu, dokud nostalgie v nedávné historii znovu nepřinesla oblibu v 90. letech 20. století a tento oděv mohl být použit v devadesátých letech 20. století.

Ti, kteří mají velký zájem o historii módy, budou schopni rozpoznat mnoho oblíbených značek z doby před několika desetiletími, které se nyní dostaly do recyklačního koše historie.

Materiál

Bavlna

Rozměr

Výška × šířka × výška: 80 × 50 × 10 cm

Inventární číslo

ERM A 1066:6

Copyright

Estonské národní muzeum

Stav

Skladování/sběr textilu

Kredit obrazu

Estonské národní muzeum

Tento artefakt byl pravděpodobně vyroben v jedné z rumunských sklářských továren, z nichž je mnoho v Transylvánii, přičemž dvě z nejoblíbenějších jsou v Pădurea Neagră a Tomești. Navzdory skutečnosti, že skleněné brakování je povoláním vyžadujícím individuální dovednosti a dexteritu, tyto předměty jen zřídka podepisovali jejich tvůrci, kteří obvykle patřili do skleněných družstev nebo společností. Za komunistického režimu byly spravovány bezúhonným státním orgánem, který byl určen jako jediný dodavatel a kterému byla proto přímo přiřazena práce skleněného oznamovatele.

I když je původ samotného artefaktu nejasný, víme, že skleněné zboží se v Transylvánii vyrábí od počátku 7. století, kdy byli dovezeni pracovníci z Itálie, konkrétně z Murana; postupem času se k nim připojili němečtí a slovenští pracovníci. Později byla v Transylvánii otevřena sklářský průmysl Pădurea Neagră a Tomești. Od poloviny komunistické doby by se ve většině domácností v Rumunsku objevily skleněné ryby. Dojem, že v národní mytologii se vyskytují ryby, které sedí vedle tkaných hřbetů jako dekorace na televizorech s obrazovkou. Některé zdroje uvádějí, že přibližně 90–95 % vyráběných výrobků bylo vyvezeno do USA.

Předmět je součástí větší sbírky darované soukromým dárcem Mariusem Cazanem. Po revoluci, která v roce 1989 otřásla komunistickým režimem, nové muzeum rumunského rolníka oznámilo, že přijímá artefakty široké veřejnosti k začlenění do svých výstav a archivů, čímž zdůraznilo jeho úlohu při zdůrazňování každodenní historie a nedávné minulosti Rumunska. Mnoho z těchto ryb se muzeu dostalo do držení na výstavách, jako jsou Cei din lume fără nume (2012) a Muzeu3017 (2017).

Artefakt je společným předmětem, na němž se muzea teprve nedávno shodli, že je relevantní s ohledem na historické události nebo vysokou kulturu. Není samo o sobě sériově vyráběným předmětem, protože k jeho výrobě byly zapotřebí dovednosti řemesla. Jedná se víc než o domácí zboží, neboť odráží životní styl majitele a odráží široké spektrum sociálních postojů. Zahrnuje normální život mimo režim, ale také ukazuje, jak by běžné předměty mohly přispět k legitimizaci moci tím, že se stanou ikonami pro režim. V komunismu jsou luxusní dekorace demokratické a přístupné tím, že nabízejí příležitost přeměnit dům v domov; tyto předměty jsou dnes často vnímány jako soupravy.

Materiál

Foukání skla

Rozměr

30,5 x 10 x 6 cm (L x W x H)

Inventární číslo

C.Ob-0048

Copyright

Národní muzeum rumunského rolníka

Stav

Skladované

Vladimir Bulza/autorské právo NMPR

Kredit obrazu