Každodenní život

Předměty, které jsou vystavovány v muzeu Ettore Guatelli, jsou svědectvím každodenního života, ale také tvořivosti, řemesla a vynalézavosti při řešení praktických problémů tím, že se předměty znovu objevují tak, aby plnily různé specifické funkce. V tomto případě se osoba, která se setkala s německou vojenskou přilbou na konci druhé světové války, rozhodla přivařit k ní dřevěnou rukojeti, což usnadní vyzvednutí. Takto přeměněná by mohla být naplněna plachetnicemi a umístěna společně s „ložním vozem“ pod přikrývkami, aby byly po celou noc, zejména v zimě, teplé.

Ettore Guatelli zachránil nejen tuto přilbu, ale také řadu dalších osob z druhé světové války. Poté, co byly přeměněny na další každodenní praktické předměty, jsou nyní vystaveny v muzejní galerii Kitchen. Společně poskytují vhled do evropské poválečné venkovské společnosti, která se do značné míry spoléhala na kreativitu a manuální dexteritu, přičemž je nezbytné, aby byl okamžik matkou vysoce vynaléhavých vynálezů. V tomto případě vedou přilby také k zamyšlení nad emocionálním aspektem, možnými pocity okupovaných obyvatel vůči jejich obyvatelům a přáním nového začátku po jejich osvobození.

V 50. letech 20. století zahájil Ettore Guatelli stále pravidelnější návštěvy skladů sběratelů odpadu v Apeninách a postupně položil základy svého budoucího muzea. Od poloviny 70. let 20. století jeho sbírka předmětů značně rostla a neúmyslně se stala součástí trendu, který se v sedmdesátých a osmdesátých letech v Itálii objevil za účelem oživení a podpory populární kultury. V důsledku toho se jeho muzeum stalo jedinečným a nezaměnitelným muzejním zařízením, které se věnuje demografickému, etnologickému a antropologickému dědictví Itálie.

Prvky designu spontánně připomínají filozofii „make to and mend“, která poskytla i méně systematický model moderních recyklačních metod. Potřeba použít vše se ukázala jako inspirativní při opětovném montáži a opětovném použití předmětů, a nikoli pouze v jejich likvidaci. V důsledku toho nečekané poruchy, zlomy nebo prosté opotřebení nutně neznamenaly, že se život musel zastavit.

Rozměr

22 (H) 45 (l) 22 (p)

Inventární číslo

107

Copyright

@Fondazione Museo Ettore Guatelli

Materiál

Železo, dřevo

Stav

Zveřejňované

Kredit obrazu

Mauro Davoli

Kněz Edouard Froidure (1899–1971) založil v roce 1937 výrobce těchto označení Les Petits Riens. Dobročinné organizace, jako je jeho propagovaná nezávislá pomoc, spíše než chudé. Bezdomovci nebo nezaměstnaní muži tak mohli vybírat a prodávat použité předměty za účelem získání určitých peněz. Tito jedinci rovněž žili společně v bytech poskytovaných charitativní organizací. Logo Lese Petitse Riense znázorňuje jednoho z těchto mužů, kteří nosí romány (které se zhruba překládají jako „malé věci“).

Takové charitativní organizace měly dopad nad rámec znevýhodněných skupin, které byly založeny za účelem pomoci. V té době také více ovlivnily vzorce spotřeby a opětovného použití. Místo opravy nebo nového využití starých předmětů by je lidé mohli v dobrém svědomí odvádět, k čemuž se záměrně přihlásili slogany jako Les Petits Riens („poskytnout pomoc“).

V 19. století se zrodily první charitativní organizace, které se věnovaly novému využití a prodeji použitého zboží. Začalo to armáda spásy, která byla založena v Londýně v roce 1865, a další organizace, které brzy následovaly. V Bruselu byl Les Petits Riens symbolem nového typu charitativních institucí, které tyto organizace ztělesňovaly.

Dnes má Les Petits Riens v Belgii 27 obchodů. V celé EU se rozšiřují nové subjekty orientované na zisk, jako jsou online platformy pro použité zboží. Používání ojetých oděvů je ve společenských třídách módnější. Jak poznamenal Celine, který pracuje pro Les Petits Riens, tento trend trpí a těží z něj charitativní organizace. Na jedné straně ztrácejí konkurenci ziskových společností. „V posledních letech se mnoho lidí před darováním pokusí nejprve znovu prodat. Proto je to, co zbývá na konci, tak často nízké kvality: (je to) to, co se nám nepodařilo prodat!“ Na druhé straně dobročinné organizace získávají nové mladé zákazníky.

Tento objekt pochází z místního participativního procesu, který probíhal během přípravy na vyhození a v jehož rámci místní odborníci na odpad pomohli vytvořit obsah výstavy. Tyto skupiny odborníků přispěly k výstavě svými svědectvími a půjčováním předmětů (jako je tomu v tomto případě), které mají být vystaveny. Les Petits Riens byl jedním ze zúčastněných partnerů a do Domu evropských dějin navázal kontakt s Celinem a dalšími osobami.

Charitativní organizace, jako je Les Petits Riens, mají stále dopad nad rámec znevýhodněných skupin, které přímo pomáhají. Stále značně ovlivňují vzorce spotřeby, opětovného použití a odpadu. Nošení použitého oblečení se ve společenských třídách stává módnější, což je v souladu s obavami o ekologicky a sociálně odpovědné nakupování. Celine, která pracuje pro Les Petits Riens, poznamenala, že charitativní organizace získávají nové mladé zákazníky, „kteří skutečně přijdou na základě přesvědčení, že budou spotřebovávat jinak“, pro něž je „kupování druhé ruky téměř aktivistou“.

Díky tomu, že Les Petits Riens udržuje a rozšiřuje svou síť kabin určených ke sběru oděvů, usnadňuje a umožňuje darovat to, co již nepotřebuje. Organizace může lidem pomoci vyhnout se předčasnému vyhazování předmětů do odpadkového koše, protože darování může být stejně snadné jako jejich vyhazování.

Materiál

Dřevo

Rozměr

145,00 x 70,00 x 7,00 cm (H x W x D)

Inventární číslo

2021,0050,72 a 20210050.262

Copyright

Dům evropských dějin, Brusel, Belgie

Stav

Vystaveno na dočasné výstavě Pohození. Historie moderní krize.

Kredit obrazu

Fotografie 2022, Regular Studio, © EU, Evropský parlament

Tato deska s charakteristickou žlutou etiketou v habansko-slovenské dekoraci, která byla opravena kovodělným dílem, byla vyrobena na začátku 19. století. Není jasné, kdy byla oprava provedena. Slovenští tinkers, nazývaný „Rastelbinder“ (z drátěného zboží), byli součástí vizuálního a akustického městského rázu a života spojeneckých cest a dvorů Dunajského Monarchy až do 20. století. Nejznámější skupiny slovenských cínářů se roamovaly po celé Evropě, vyhýbaly se rozbité keramice a prodávaly domácí potřeby pro domácnost, jako jsou síta, pánve, košíky a myši. Díky svým charakteristickým slovenským kostýmům a barevnému sortimentu zboží, které přepravovali, jsou nápadným zrakem, zejména ve Vídni.

V rakouské části Dunajského Monarchy byl tinkingový obchod přísně regulován v polovině 19. století. Obyvatelům z hospodářsky slabších oblastí, kde zemědělství nezajišťovalo dostatečnou obživu, však byla udělena licence – za přísných podmínek – k dosažení tolik potřebných příjmů provozováním tohoto obchodu. Některé regiony se začaly specializovat na určité zboží a/nebo služby, jako tomu bylo v případě tinkerů ze západního Slovenska (tehdy Horního Maďarska). Muži z těchto oblastí se nejprve přestěhovali do sousedních oblastí v Čechách nebo na jihu Maďarska jako pochůzkové klobásy. Později byly nalezeny ve všech oblastech Dunajské Monarchy. Jejich talent pro jazyky je vedl z Itálie do Ruska a Constantinopolu a nakonec také z tisíců do USA.

Deska přišla do Volkskundemuseum v roce 1897 jako dar (Pf. Maluchinsky). Pro muzeum to bylo zajímavé ve dvou ohledech: za prvé, jako pozoruhodný příklad určitého druhu skvělosti s ozdobou Habánu; a zadruhé kvůli opravě cínkera. Obchod a řemesla tinkerů se již v době, kdy přijely do muzea, zmenšovaly. Dostupnost nových, levnějších a odolnějších materiálů a výrobků výrazně snížila poptávku po jejich činnostech. Na druhé straně se výrazně zvýšila pověst tinkerů jako „Vídeňského typu“ a jejich stereotypní a klichédní vyobrazení v žánru a populárním malbě. Kolem roku 1897 byl například „Rastelbinder“ oblíbeným kostýmem u stran oblečení a v roce 1902 byly dále zapamatovány v operettě „Der Rastelbinder“ od Franze Lehára.

Deska s kovovou konstrukcí pocínovače má zajímavou spojitost s odpadky několika způsoby. Jedním z nich je, že ukazuje historickou kulturu oprav. Věci, které se spojily s tinkery, tj. výrobky pro domácnost vyrobené z keramiky nebo kovů, byly při první výrobě drahé a pro mnoho lidí se jednalo o cenný majetek, který se přenášel po generace. Na druhé straně nám talíř připomene lidi, kteří pracovali s rozbitými věcmi. I když byli tinkery po svých řemeslech v poptávce, jejich postavení ve společnosti bylo nízké. Jejich život a pracovní metody se vyznačovaly migrací daleko od rodin, dětskou prací, špatnými životními podmínkami a etnickou diskriminací. Obyvatelé Vídně je vnímali spíše jako obtěžující peddlery nebo dokonce beggary.

Materiál

Faience/rtuťová dekorace

Inventární číslo

ÖMV/6.215

Rozměr

7x32,2 cm

Copyright

Volkskundemuseum Wien

Stav

Skladované

Kredit obrazu

© Volkskundemuseum Wien

V rakouském Wöllersdorfu bylo uloženo celkem 61 kusů bronzových zbraní a zařízení o hmotnosti vyšší než 3 kg. Houba se skládá z bronzového šrotu a úlomků předmětů, které jsou typické pro ranou část doby Late Bronze Age (1000–800 př. n. l.). Obsahují širokou škálu rozbitých předmětů, včetně zbraní, os, nástrojů, šperků, kovových kusů a drátů. Většina předmětů byla poškozena a mnohé byly záměrně roztříštěny.

V době Late Bronze Age (přibližně 1000 př. n. l.) byly typickým jevem uložené kovové předměty. To zahrnovalo zbraně, nástroje, plavidla, šperky, součásti vagonů a dokonce rituální vybavení, včetně nepoškozených i krásných částí a úlomků a surového kovu. Byly nalezeny v zarážejících krajinách, v osadách, na vodních útvarech nebo ve vodních útvarech a na odlehlých místech. Mnoho výzkumných pracovníků je interpretovalo jako sklady pochůzkových bronzesmithů nebo obchodníků z důvodu jejich materiální hodnoty nebo jako skrytá místa v době války. Zavěšené sady obsahující porouchané předměty však mohou být rovněž zbytky rozšířeného recyklačního hospodářství, což svědčí o pečlivém a účinném využívání zdrojů.

Artefakty se objevily v malé vesnici Wöllersdorf v Rakousku na samém začátku 20. století. Poté je v roce 1902 zakoupilo muzeum Přírodní historie ve Vídni. Bohužel došlo ke ztrátě dokumentace o osobě, která našla hoard Wöllersdorf.

Plachta rozdrobených bronzových objektů ukazuje, že měly být znovu taveny, aby z materiálu vytěsňovaly nové věci. Před 3000 lety, dlouho před průmyslovou revolucí, byly shromažďování surovin a výroba zboží časově náročné a recyklace a opětovné použití těchto materiálů je běžnou praxí ve většině lidských dějin. To platí zejména, ale v žádném případě výlučně pro období nedostatku zdrojů (např. válečné a poválečné doby).

Materiál

Bronz

Inventární číslo

NHM_PA_37392–37411

Rozměr

Velikost položky se pohybuje od 3,5 do 14,5 cm

Copyright

Muzeum přírodních dějin ve Vídni

Stav

Zobrazeno

Kredit obrazu

Muzeum přírodních dějin ve Vídni, fotografie: Alice Schumacherová

Předmět je úlomkem žluté klobásové textilie s uzlem a pozůstatky dvou olivově zelených keprchových pásků dohromady. Ve vrstvách železného stáří v Hallstattském solném dole (cca 800–600 př. n. l.) byly nalezeny různé textilie. Některé textilie byly záměrně roztaveny do pruhů a opětovně použity jako materiál pro vázání pro směnu.

Výroba textilu se všemi různými pracovními kroky (chov ovcí, střihání, spřádání, tkaní) byla před tisíci lety časově náročným úkolem bez použití moderních nástrojů. Důležitá byla pečlivá a odpovědná manipulace s textilními výrobky a jejich používání. Nejsme si jisti, kdo byl odpovědný za výrobu textilu, ačkoli textilní nástroje, jako jsou vřetena a závaží klobásy, se obvykle nacházejí v ženských hrobech. Textilie z Hallstattu byly nalezeny v solném dole a některé z nich vykazují charakteristické stopy slzků a uzlin. To jistě nebylo zamýšleným primárním použitím tohoto textilu, který mohl být vyroben jako součást oděvu; nakonec však byl recyklován a použit k opravám.

Z různých souvislostí v prehistorické střední Evropě víme, že textilní materiál byl záměrně roztaven do pásů a opětovně použit, např. jako materiál pro vázání proměnlivý, což je označeno charakteristickými uzly. Jasné důkazy o tom pocházejí ze dvou prehistorických solných dolů v Rakousku, Hallstattu a Dürrnbergu, které byly obecně datovány 1. tisíciletím BCE. Provazy a provazy z různých stromů a trávy se obvykle používají především jako pojivo v solných dolech. Pokud tomu tak nebylo, byly použity textilní pásky, pásky z usně nebo dokonce mladé elastické kroužky.

Muzeum Přírodní historie ve Vídni provádí výzkum ve spolupráci s městem Hallstatt již více než 100 let. Muzeum má ve městě místní polní kancelář, z níž vědci nadále vykonávají svou práci. Od 60. let 20. století se každoročně v Hallstattském solném dole konají pravidelné vědecké archeologické výkopy. Tam vytěžené artefakty okamžitě vstupují do muzejní sbírky.

Výroba textilu byla časově náročným procesem, než byla průmyslová revoluce a recyklace textilu běžnou praxí ve většině lidských dějin. To platí zejména, ale v žádném případě výlučně pro období nedostatku zdrojů (např. válečné a poválečné doby). Textil byl v průběhu historie pravidelně upravován nebo upravován pro nová použití. Různé příklady, od Bronzova věku až po období raného Modernu, ukazují různé účely, pro které byly recyklované textilie použity, včetně těsnicího materiálu pro lodě, vycpávání dutin středověkých zámků a těsnění pro hospodaření s vodou v měděných dolech. Textilní výrobky se rovněž používají jako krytiny a pro hygienické účely a slouží jako různé druhy materiálu pro směny. Recyklace oděvů zahrnuje přepracovávání oděvů různými způsoby.

Materiál

Ovčí vlna

Rozměr

Žlutá textilie: 11,5 x 4,5 cm; zelený textil: 29x10 cm (oba kusy dohromady)

Inventární číslo

NHM_PA_77.334 (HallTex 78) a NHM_PA_89.724 (HallTex 121)

Copyright

Muzeum přírodních dějin ve Vídni

Stav

Skladované

V moderních severských zemích jsou rukavice důležitými každodenními etnografickémi předměty v našich domovech, kde se krásné tradiční vzorované rukavice používají vedle sebe s moderním designérovým příslušenstvím. Všichni víme, že hlavním účelem rukavic pro Estonce je chránit je před chladem. V Estonsku byly již v Bronzovém věku vyrobeny vlněné rukavice. Důkaz o použití pletených jehel v Estonsku pochází z fragmentu rukavic ze 14. století. Prvními typy rukavic byly jehličkové palčáky (vyrobené se specializovanou jehlou). Nošení rukavic má po staletí své vlastní zvyky a tradice a hraje důležitou úlohu ve svatební etice. V každodenním životě hrály roli i rukavice v lidové medicíně; teplé rukavice byly podávány mladým mužům v době, kdy byli posláni do války, mohly být v zimním chladu životy; ve 20. století mohly být cennými předměty z domova pro osoby prchající před válkou po moři.

„Našla jsem tuto etnografické rukavici, která byla pletena na krásném ostrově Muhu nacházejícím se na východním pobřeží Baltského moře v obchodě s použitým zbožím ulice Veski v Tartu. Zeptal jsem se, odkud jejich zboží pochází, a řekli Německo. Koupil jsem rukavici pro 5 estonských korun a předal jsem ji muzeu. Zajímal jsem se o to, jak tato rukavice skončila v Německu. Německo mělo ve skutečnosti velké uprchlické tábory pro Estonce – udrželo se s nimi estonsko, které skončilo v táboře pro přesídlení v Německu, teplé rukavice? Nebo byli někteří vojáci, kteří se nacházeli v bitvě na Muhu a obdrželi je jako ruční ohřívače? V každém případě jsem měl mnoho myšlenek o tom, jak tato rukavice skončila jako odpad a vrátila se zpět do Estonska jako humanitární pomoc. Tuto krásnou etnografické rukavici jsem v roce 2009 vystavila v rámci výstavy Národního muzea u příležitosti 100. výročí jeho existence jako příklad toho, jak v muzeu končí objekty.“

Reet Piiri, ethnolog/Estonské národní muzeum/2022

Estonsko, Německo, tábory pro přesídlování po druhé světové válce, nová maloobchodní síť 90. let 20. století a EU

Sbírka tradičních estonských prstových rukavic patřících do estonského národního muzea je mimořádně rozsáhlá – celkem 4116 –, mezi něž patří rukavice s krásnými estonskými vzorci a zajímavými příběhy, které se do sbírky dostaly z estonské diaspory. Tradiční modelované rukavice jsou dobrým výstavním materiálem: techniky (pletení s jehlami), etnografické zvláštnosti mezi estonskými farnostmi, výuka barev (využívání vlny), vzor jako semiotický systém poskytují mnoho náznaků o významu lidových kostýmů a o tom, jak byly nošeny, které muzeum může využít ve svých vzdělávacích programech.

Systém humanitární pomoci v Evropě; bylo dovezeno obrovské množství textilních oděvů do nově nezávislých pobaltských zemí, do Estonska; v Německu mohly být ponechány v kontejnerech na odpad nebo ve sběrných bednách; mohli cestovat z domova evropské osoby, která se stěhovala nebo renovovala do bydliště estonské osoby, a nikoli na skládku.

Materiál

Ovčí vlna

Rozměr

Šířka: 12,0 cm; Délka: 25,0 cm

Copyright

Estonské národní muzeum

Stav

Skladování/sběr textilu

Kredit obrazu

Estonské národní muzeum

Muzeum Ettore Guatelli je domovem obuvi, kterou nosí mladý zemědělec – obuv s mozaikou příběhů. Boot vypráví příběhy o nesčetných časech, kdy byla opotřebována, opravována a zavěšena, aby doprovázela zemědělce při práci na polích, o době, kdy byla objevena v attice sběratelem, který ji přivedl do muzea Ettore Guatelli, a také o době, kdy se setkala se dvěma fotografy z Říma, kteří ho postřelili na plakát, který by se stal plakátem pro iniciativu Guatelliho, jejímž cílem bylo zřídit muzeum, které by bylo svědkem řemesla ve venkovských komunitách, které by nenechalo nic vyhodit.

Boty muzea Ettore Guatelli otevírají řadu možných cest, které je třeba prozkoumat. Prvním z nás může být, abychom se zaměřili na život a práci venkovských komunit v celé Evropě i na celém světě, a to nejen na místní venkově, ale i na venkově Emiliana. Kdo v průběhu historie ví, kolik bot bude opraveno a přemístěno, aby mohly využít svého potenciálu a běhounu, kdo ví, které silnice. A dnes by se mohlo stát, že „stopa“ bude symbolizovat krok, který činí k překročení hranic, k představě společné cesty a k využití hodnoty svobody.

V 50. letech 20. století zahájil Ettore Guatelli stále pravidelnější návštěvy skladů sběratelů odpadu v Apeninách a postupně položil základy svého budoucího muzea. Od poloviny 70. let se jeho sbírka značně rozšířila a nezáměrně se stala součástí rostoucího trendu oživování a propagace lidové kultury v sedmdesátých a osmdesátých letech. V důsledku toho se jeho založení stalo jedinečným a nezaměnitelným muzeem demografického, etnologického a antropologického dědictví Itálie 20. století.

V roce 1994 Ettore Guatelli zveřejnil esej nazvaný „Odpad v muzeu“ v pátém vydání periodického časopisu „Ossimori“. V této zprávě se zabýval velmi aktuální otázkou, která se nyní rychle stala mimořádnou situací, a zdůraznil, že je třeba zamyslet se nad povahou odpadu a vyřazených předmětů a především nad jejich využitím a recyklací. Historický klíč ke skutečné „demokracii“ lze nalézt právě zde a tím spíše při odstraňování odpadů.

Materiál

Boty, které byly opraveny a znovu opuštěny bezpočet za použití drátů a hřebíků

Materiál

24 x 11 x 14

Copyright

@Fondazione Museo Ettore Guatelli

Stav

Zobrazeno

Kredit obrazu

Mauro Davoli

Je obtížné přesně určit, kdy do Polska dorazila móda grilu. Tepelné ošetření masa je totiž stejně staré jako stopy prvního požáru v táboře. Pro antropologa je gril DIY příběhem s alespoň několika různými nitěmi. Prvním je oblíbený způsob trávení volného času, jehož symbolem se stala gril a charakteristická vůně pálení dřevěného uhlí: matky, pivo a hudba. Místo konání je irelevantní – mohlo by se dokonce jednat o balkón bloku bytů. Dalším aspektem je tvorba stravovacích návyků Poláků. V současné době je grily první obětí politiky veganů po mase. Důležitým prvkem je rovněž nakládání s odpady v Polsku. Pokud by se nejednalo o gril vyrobený z bubnu, celá pračka by byla nakonec vyhazována do lesa.

Předmět a jeho charakter nejsou v žádném případě jedinečné ani endemické pro polskou kulturu. Jak motivace k jeho výstavbě, tak jeho účel jsou hluboce spjaty s lidskou povahou: tvořivost, hlad a společné stravování. Od sebe zřejmě stojí pouze kulturní vrstva, tj. jak, s kým, kde a co konzumujeme: v medonosné omáčce a studeném pivu není nic lepší než vepřový krk v grilovaném krku, již mohu slyšet hlasy disentu.

Kontextem současné a DIY grilu je sbírka předmětů každodenního života, která je zasazena do historie polské venkovské kultury, která se vyznačuje chronickým nedostatkem. Tento nedostatek vytvořil tvůrčí a přizpůsobivý potenciál a díky rozkvětu kapitalistické a spotřebitelské ekonomiky tyto výtvory znovu zkontextalizoval tím, že je začlenil do oblasti záliby a dovedností. Tyto výrobky byly často spojeny s nižším hospodářským statusem výrobce.

Základním prvkem spojujícím předmět s širším pojmem odpadu je v tomto případě opětovné použití a poskytnutí nové funkce již existujícím předmětům. Pokud se domníváme, že je produktem kultury nedostatku, přichází do hry celá třída pojmů, které odkazují na to, že člověk je odsunut do kategorie junk – lidské bytosti, která žije mimo společenskou kontrolu.

Materiál

Ocel, řezání, svařování, řezání a šrouby

Rozměr

Výška 74 cm; průměr 45,5 cm

Inventární číslo

PME 58930/1–2

Copyright

PME/NEM

Stav

Skladované

Kredit obrazu

Fotografie Edwarda Koprowského