Série „Historie v diskusi“ Brusel, evropské hlavní město?

„Evropské hlavní město“ v Bruselu, je před vznikem konceptu „propagace města“?

Chloé Deligne zdůrazňuje, že historie je především příběhem; stal se vědeckým a akademickým oborem, aby se z něj stala věda, ale především se jedná o teorii, o níž se hovoří. Historický narativ je tvořen silou snímků a vyprávění příběhů.

Používání pojmu „hlavní město“ jako velké město v rámci národa, země nebo federace národů je poměrně nové. Ve francouzštině se slovo „hlavní město“ objevuje v 16. století jako referenční město. Tento epoch spatřuje vznik moderního státu, který vyvrcholí v 19. století vytvořením národních států, z nichž každý má svůj vlastní kapitál. Slovo „hlavní město“ pro označení města, hlavního sídla institucí, je tedy slovem, které se objevuje s postupným vytvářením státu. Pro dřívější období nemá toto slovo příliš velký význam. Můžeme hovořit o městě bydliště soudu, můžeme hovořit o hlavním hospodářském jádru (mnoho v severozápadní Evropě), ale když hovoříme o našich regionech (bývalém jižním Nizozemsku), myšlenka centralizovaného státu, národního státu, je proces, jehož rozvoj bude ještě pomalejší než v jiných částech Evropy (vytvoření Belgie v roce 1830).

Tento pojem „kapitál“ je proto v Belgii velmi nedávný. Pojem „centralita“ je pro Brusel smysluplnější; nejprve v rámci bývalého Nizozemska a později v rámci samotné Belgie a konečně s ohledem na Evropu. Ústřední význam klade na projevy a snímky, které jsou přenášeny, velký význam. Chcete-li být centrem něčeho, musíte se ukázat a tvrdit, že jste středem tohoto něčeho. Od 12.–13. století se na bruselské elitě pěstovalo toto ústřední postavení prostřednictvím obrázků určených k propagaci jejich města. Ústřední postavení Bruselu bylo například uloženo městu Louvain, z něhož vypukl první dynastie vládnout Brabantovi; byla rovněž vyhlášena v Antverpách, které měly v její prospěch významnou hospodářskou úlohu. Brusel se několikrát podařilo znovu získat horní ruku, a to do té míry, že vznikla určitá kontinuita.

V průběhu dlouhého období se těžiště Bruselu vytvářelo spíše vytvářením příběhů a obrázků než tím, že orgány uznaly jeho hlavní město; byla rovněž standardně postavena, protože mohla být považována za vnější stranu ve srovnání s ostatními, jejichž nároky se mohou jevit jako zjevnější.

Můžeme říci, že Charles V vedl k evropskému osudu Bruselu?

V 16. století byl Brusel princely státem, „Princelijke Stadt“, tj. pravidelným pobytem princely moci. Město je součástí městské sítě bývalých nízkých zemí, která zahrnovala moderní Benelux a část severní Francie. Roel Jacobs uvádí, že moc byla v rukou dědičné vojenské elity, která se neustále pohybovala; existují místa, kde moc zůstávala častěji než jinde a Brusel se mu podařilo získat tento status v období od 13. do 16. století a zachovat jej. Rezignace Charlese V (1515–1555) je v evropských dějinách klíčovým obdobím; je jedním z klíčových postav, pokud jde o jeho pochopení, ale má zásadní a globální důsledky. 60. let 20. století mělo mít významné důsledky v celé Evropě a tyto historické události se konaly v Bruselu.

Městské elity hrály významnou úlohu v osudu Bruselu jakožto města bydliště prince. Když král potřeboval peníze, oslovil obchodníky, řemeslníky, tj. obyvatele měst. Šlechtění monopolu vojenské moci vyvíjelo nátlak s cílem získat platbu a ve většině případů přispěvatelé vyjednávali tvrdě, aby platili co nejméně. Bruselští obchodníci zaujali odlišný přístup: byli ochotni zaplatit více, než bylo požadováno. Právě oni například financují státní sál Aula Magna/Great State Hall pro Philip the Good – Duke of Burgundy v Coudenbergském paláci (1452–1460). Důvodem je skutečnost, že obyvatelé Bruselu očekávali hospodářský prospěch z existence soudu v Bruselu. Ve středověku nebyl nikdo dražší než Duke of Burgundy a jeho soud. Na oslavu smlouvy, narození, svatby, uspořádali svatební strany, kde byly peníze doslova vyhozeny z dveří a oken. Tato klientka by si mohla dovolit nejcennější produkt času: tapiserie vyrobená se zlatými a stříbrnými nitěmi. Brusel se chystá stát se centrem výroby této luxusní tapiserie. V Bruselu byla úspěšná interakce dobrovolné investiční politiky s cílem stát se luxusním centrem spojeným s luxusní výrobou.

Pokud Brusel získal důležitou politickou pozici a stal se městem princely a poté hlavním městem, nebylo to tím, že by se vynucoval konfrontačním způsobem. Mezi příjezdem Burgundů do Bruselu a příchodem evropských orgánů a institucí existuje podobnost; podobnosti, které se týkají ducha Bruselu, který je ilustrován volbou symbolů pro město. V této souvislosti je zajímavé porovnat Antverpy a Brusel, aby pochopily tento městský duch (Manneken-Pis for Brussels, římský voják, který porazil giganty v Antverpách).

Existuje dnes v Bruselu evropská „bubble“?

Existují v Bruselu různé komunity, které žijí bez vzájemného kontaktu nebo interakce? Má toto Evropské společenství pocit sounáležitosti s Bruselem? Jaký je postoj spisovatele k městu?

Grażyna Plebaneková ve svém románu „Nezákonný styk“ s Eurokraty uvádí, že mají svůj vlastní žargon, jako kdyby žili ve světě odděleně. V Bruselu jistě existuje eurokratická bublina, ale není to jediná. Vyskytují se i další bubliny související se státní příslušností a/nebo generacemi.

Například polská komunita Bruselu vytváří samostatnou bublinu; přišli zde do práce, po určité době se vracejí do Polska, aniž by se integrovali, a mají jen malý kontakt s městem a jeho obyvateli. Máte také bublinu druhé nebo třetí generace přistěhovalců z Maroka nebo z Konga. Ty mají s městem více interakcí. Podíváme-li se na sociologii města, můžeme si uvědomit, že jeho oblasti nejsou skutečně smíšené. Obzvláště důležité jsou iniciativy některých kulturních institucí na podporu komunitních setkání tím, že hostí umělce z různých prostředí (např. KVS nebo divadelní divadlo). Publikum zatím zůstává většinou belgickým publikem, ale situace se mění. V některých kulturních centrech, jako je Pianofabriek v Saint Gilles, jsou různé národnosti již smíšené. Grażyna Plebanek žije v Bruselu již téměř 15 let. Michel Dufranne (RTBF) jí sdělil, že je „zinek“, což v populárním jazyce znamená někoho, kdo žije v Bruselu, má několik kulturních identit a oceňuje tuto rozmanitost vazeb. Tento výraz „zinneke“ dává jednotlivci „status“. Můžeme žít v Bruselu a lásit jej, ale zároveň se cítit polsky z Varšavy. „Zinneke“ je v Bruselu četná.

Roel Jacobs upřesňuje, že etnický původ Bruselu je „ketje“ a ten, kdo má kořeny jinde, je „zinneke“. Tyto dva pojmy jsou pozitivní a společně tvoří identitu městské komunity. Město musí spolupracovat s okolním světem (dovážíme, transformujeme a vyvážíme). To je protinacionalismus. Města o tom vědí již dlouhou dobu; napsali svůj příběh jak zevnitř, tak zvenčí.

To není zvláštnost Bruselu: vyjměte Antverpy v 16. století. Největší tiskárnou v Antverpách (a Antverpy hrály klíčovou úlohu při tisku a překladu) byla francouzská tiskárna Plantin. Největší spekulant, který zdvojnásobil oblast města Antverpy vytvořením „Nieuwstraat“, byl z Lutychu.

Další příklad: vlámské primitivy. Hlavní charakteristikou umělců nazývaných „vlámské primitivy“ je, že nebyli ani primitivní, ani obecně vlámští. Roger „de la Pasture“ pochází z francouzského královského města Tournai. přestěhoval se do Bruselu, protože zde byl burgundský soud, a změnil své jméno na Vander Weyden. Jeho spolupracovník nebo žák se nazývá Memling (který pochází z Memlingenu poblíž Mainz); jeho portréty jsou soudníci nebo finančníci pracující pro soud. Poté pracoval v Bruggách, kde namaloval mnoho portrétů italských bankéřů a obchodníků. V tomto mezinárodním a otevřeném kontextu zanecháme nacionalistické poznámky a není třeba se ptát, zda tito lidé hovořili francouzsky nebo nizozemsky. Města, jejichž úspěch je založen na jejich otevřenosti vůči vnějšímu světu, lze považovat za evropská centra.

Jaký dopad má na město přítomnost evropských institucí a eurokratů?

Jsou eurokraté „novými aristokraty“? Uveďme jednoho z návštěvníků Domu evropských dějin: Bublinu eurokratů lze považovat za elitistickou kvůli jejich příjmům, které jsou mnohem vyšší než příjmy většiny ostatních obyvatel Bruselu – i když evropské orgány zaměstnávají také dodavatele s nejistým postavením a příjmy. Chloé Deligne zdůrazňuje, že soužití ve stejném prostoru komunit s nerovnoměrným rozdělením bohatství způsobuje hmatatelné napětí. Po období nadšení v 70. letech minulého století zahrnuje 80. let 20. století přítomnost evropských institucí ve městě jako nezbytnou zlu.

Od počátku tohoto století existuje napětí mezi touto velmi vysokými příjmy (které nelze omezit pouze na eurokraty) a ostatními skupinami obyvatelstva. Tato situace posiluje nespravedlnost a zdrženlivost. A klade si otázky: Brusel, hlavní město Evropy, ale pro koho? Kdo z toho nejvíce těží?

Dynamika nemovitostí způsobená zřízením evropských institucí a přílivem nových obyvatel ze všech zemí přispívá k extrémnímu napětí, ať už sociálnímu, finančnímu nebo ekonomickému. Toto napětí je třeba rychle zohlednit, aby se situace nezhoršovala.

Do jaké míry je Brusel v současné době „umělým hlavním městem“?

Je Brusel inspirativním městem pro tvořivost? Co představuje přítomnost umělců ve městě? Co je umělecké hlavní město? Co tato přítomnost umělců představuje pro obyvatele? Probíhá mezi nimi dialog? Tento dialog je jednou z oblastí činnosti Wielsů.

Podle Dika Snauwaerta nemá pojem „hlavní město“ v kulturní a umělecké sféře žádné místo. Některá města mají větší význam pro uměleckou tvorbu nebo šíření, nejedná se však o funkce související s funkcemi hlavního města. Pokud jde o mezinárodní přítomnost umělců v Bruselu, jedná se především o příklady z 19. a 20. století: Brusel byl hostitelským městem pro spisovatele v exilu (například Karl Marx, Victor Hugo) nebo pro kolonie umělců z Nizozemska; operní dům „La Monnaie“ je Wagnerian, protože Wagnerův repertoár je ve Francii zakázán. Na konci 19. a počátku 20. století se také v Bruselu vyznačovalo intenzivní uměleckou tvorbou, zejména s uměním Nouveau, které se rovněž na mezinárodní úrovni nazývá secesionismem.

V současné době se zvláštnost tvorby v Bruselu (a tento trend sílí) týká odborníků (ve smyslu těch, kteří mají uměleckou praxi, nahradit slovo umělce) vynalézavosti a interdisciplinárního charakteru, jehož je Brusel nesporně světovým centrem. Tento jev začal před 30 lety a díky „Kunstenfestivaldesarts“ se tyto mezioborové/transdisciplinární iniciativy spojily. Wiels má již desítky let pobytový program, který nejen vítá evropské umělce v užším institucionálním smyslu, ale také v otevřenějším a diasporním smyslu, protože umělecká praxe je sama o sobě evropská bez ohledu na původ odborníka. Původně se v 80. letech objevovala „vlámská vlna“, během níž umělci ze světa tance, nových médií, hudby, divadla, literatury a filmu shromáždili a zavedli interdisciplinární postupy v Bruselu (Anne Teresa de Keersmaeker, Wim Vandekeybus, Jan Fabre, Alain Platel...). Zároveň se do Bruselu přistěhovali a nakonec tam bydleli umělci, kteří přilákali nové způsoby a oblasti projevu. To bylo možné díky relativně nízkým nákladům na nemovitosti a dostupnosti prostoru.

Umělci, kteří již nemohou žít v Amsterodamu, Paříži, Londýně nebo dokonce v Berlíně, tvoří naši uměleckou bublinu. Berlín je však i nadále významným městem zejména pro východní Evropu, Vídeň hovoří více o „bývalé Jugoslávii“; Brusel se nevěnuje nikomu, ale jedná se o tavicí nádobu.

Brusel by však měl vyvinout větší úsilí o upevnění tohoto stavu.

Neumožňuje výstavba Evropy jít nad rámec pojmu „kapitál“?

Grażyna Plebanek se domnívá, že v této éře globalizace potřebují lidé také místní milníky a symboly; nevidí žádné jiné evropské město, které by ztělesňovalo tento rozměr bohoslužebného a nepředvídatelného města s již tak velmi mezinárodním obyvatelstvem.

Dirk Snauwaert připomíná, že Brusel je nejčastěji uváděn jako sídlo evropských orgánů, ale je také sídlem NATO.

Chloé Deligne potvrzuje, že žádný oficiální dokument neuvádí, že Brusel je hlavním městem Evropy; tento pojem se používá v běžné řeči, v narativu. Je možné rozlišovat mezi pojmem „sedadlo“ a „hlavním městem“, aby bylo možné uspokojit tuto potřebu symbolů, aniž by se jednalo o reprodukci národního státu.

Vzhledem k tomu, že belgická a bruselská identita je „slabou“ identitou, možná by se mohlo jednat o to, že rozmanitost se stane základním prvkem této identity, navrhuje Roel Jacobs. Tento přístup je neobvyklý, protože jsme stále zakořeněni v reflexích, které vyvinuly vnitrostátní státy.

V každém případě by nebylo vhodné, aby Evropa působila jako nový národní stát.