Naděje ve třídě: učitelé píšící další kapitolu o Evropě
Laurence a Guido z muzejního vzdělávacího týmu vysvětlují kolektivní proces psaní „Manifestu naděje“.
Manifest naděje byl zahájen dne 27. května 2026 na 32. výroční konferenci EuroClio: Historie a naděje – Učení se změně – pořádáno ve spolupráci s Domem evropských dějin. Lze jej stáhnout na této internetové stránce.
Níže uvedený rozhovor vedla evropská organizace Missions Publiques, která se specializuje na poradní procesy vedené občany. Mise Publiques byly zapojeny do navrhování a usnadňování participativního procesu během výroční konference EuroClio 2026, což učitelům umožnilo společně psát kolektivní text „Manifest z Hope“. Tento proces je vytvářen v úzké spolupráci se vzdělávacím týmem Domu evropských dějin a zajišťuje jeho pedagogický základ a soulad se vzdělávacími cíli konference.
Missions Publiques (MP): Proč se Dům evropských dějin rozhodl tento okamžik zahájit v rámci konference iniciativu „Manifest naděje“?
Guido: Před třemi lety jsme zahájili rozsáhlé hodnocení ve spolupráci s 1000 učiteli, abychom zjistili, co v jejich každodenní praxi chybělo – ať už se jednalo o nedostatky ve vzdělávání, nedostatek materiálů nebo nedostatky v jejich učebních osnovách. Jakmile jsme určili klíčové vzdělávací potřeby, začali jsme vytvářet digitální soubor nástrojů se zdroji, které mohou učitelé používat přímo ve třídě. Ukázalo se také, že kolem této práce se utváří komunita. Učitelé chtěli zůstat v kontaktu, přispívat svým myšlením a úžeji s námi spolupracovat. To nás vedlo k uspořádání rozsáhlé konference, na níž se mohli setkat, sdílet osvědčené postupy a prozkoumat nové přístupy na podporu své výuky v nadcházejících letech. V rámci této konference je Manifest naděje nástrojem kolektivní reflexe – něco, co mohou učitelé v nadcházejících letech rozvíjet a začlenit do své praxe.
Laurence: Jedním z výsledků hodnotící zprávy bylo, že když jsme se zeptali učitelů, co nejlépe fungovalo při řešení témat, jako jsou evropské dějiny, evropská integrace, úloha paměti nebo multiperspektivita (vše zásadní pro to, co děláme v Domě evropských dějin), jedním z nejúčinnějších přístupů bylo to, co bychom mohli nazvat „pozitivními dějinami“. To neznamená vyhnout se obtížné historii. Znamená to řešit jej konstruktivním způsobem – empatií, solidaritou, osobními deníky a individuálními příběhy.
POSLANEC/POSLANKYNĚ: Co považujete za nejzajímavější a možná i nejcitlivější, pokud jde o práci na naději v dnešní Evropě?
Laurence: Prezentace „pozitivní historie“ neznamená povrchní optimismus; jde o to dát lidem pocit sounáležitosti. Vytváří také společný jazyk a společný způsob zapojení mladších generací, který jim umožňuje jednat, zůstat ve hře a zůstat aktivní jako občané a jako hybatelé změn. Máme vlastní hodnotící rámec, ale můžeme jej také propojit s argumenty, které vypracoval Rutger Bregman: když neustále předpovídáme katastrofu, riskujeme, že posílíme beznadějnost a neangažovanost. Tak je tomu například v případě změny klimatu. Naproti tomu, pokud upozorníme na důvěryhodné cesty ke změně, náš potenciál dopadu roste. Pro učitele je tento dominový efekt obzvláště významný. Učitel dějepisu, který se této konference účastní nebo čte Manifest naděje, může každoročně pracovat se 100 až 150 studenty a může před nimi mít desítky let výuky. To je obrovský dosah.
Guido: Žijeme dnes v poněkud cynickém a polarizovaném světě. Vnímám naději jako něco, co může proti tomu působit. Konkrétně jsme se při sestavování programu konference zabývali tím, jak vnést do každého prvku pocit naděje: řečníci, hlavní poselství, semináře téměř jako lék proti cynismu a polarizaci.
POSLANEC/POSLANKYNĚ: Váš program konference je velmi ambiciózní, pokud jde o řešení složitých témat, zejména v oblasti výuky a historie. Jak jste program vytvořili a jak jste tyto různé rozměry integrovali?
Guido: Vybrali jsme řečníky a hlavní přispěvatele, kteří by podle našeho názoru mohli tuto „léčbu naděje“ skutečně dostat do popředí. Na seminářích jsme spolupracovali s organizací EuroClio a vyhlásili jsme výzvu k poskytnutí příspěvků s jasným rámcem, na kterou byli pozváni učitelé, organizace a další aktéři, kteří rovněž vnímají naději jako užitečný přístup. To z něj učinilo skutečný proces zdola nahoru: program jsme neurčili jednoduše. Celkem máme přibližně 40 workshopů, které tvoří různorodý soubor příspěvků v souladu s pilíři, které jsme definovali. Velký důraz je například kladen na boj proti rasismu, který je jedním z klíčových pilířů programu, jakož i na demokracii a občanské hodnoty.
Laurence: Témata se zaměřují na multiperspektivitu, demokracii a evropské hodnoty, jakož i na boj proti rasismu, zejména proto, že zahajujeme dočasnou výstavu („Postcolonial?“), která je součástí programu. Tato témata se rovněž odrážejí v HistoriCall, digitální vzdělávací platformě Domu evropských dějin, která poskytuje učitelům v celé Evropě snadno použitelné zdroje ve 24 jazycích. V tomto rámci zahajujeme v době konání konference dva nové moduly: „Co je rasismus?“ se zaměřením na boj proti rasismu a „Trust or Trash“ se zaměřením na mediální gramotnost. Během těchto čtyř dnů se tato témata promítají do širší vzdělávací cesty. Zahrnuli jsme také kulturní program, neboť akce se koná v Bruselu a mnoho učitelů přichází ze zahraničí. Nabízí jim cennou příležitost lépe porozumět belgickému kontextu, objevovat další muzea v Bruselu a navštívit řadu škol.
Tento skrytý gem, vášeň učitelů, je to, co se snažíme vnést do popředí.
POSLANEC/POSLANKYNĚ: Proč bylo spoluvytváření tak důležité části Manifestu naděje od samého počátku?
Guido: Ze zkušeností jsme se dozvěděli, že nejužitečnějšími věcmi, které můžeme nabídnout, jsou: zaprvé výukové materiály, které mohou přímo používat; zadruhé konference, na níž budou moci sdílet osvědčené postupy; a zatřetí manifest. Nebylo by vhodné ani rozumné předpokládat, že máme nejlepší předpoklady k tomu, abychom během tří dnů konference určili obsah takového manifestu, dáváme učitelům agenturu a platformu, aby jej společně utvářeli: určit, co je pro ně nejdůležitější. Naší úlohou je pak usnadnit a propojit: pomoci tento manifest posunout vpřed a zajistit, aby se dostal ke správným lidem. Vyzvali jsme člena Komise a předsedu výboru CULT, aby tento manifest obdrželi a reagovali na něj.
Laurence: To je také jednoduše způsob, jakým pracujeme ve formálním učení. Při vývoji HistoriCall, našich digitálních modulů, začínáme prvotním hodnocením, poté vyvineme prototyp, poté jej otestujeme s přibližně 100 učiteli z 20 zemí během dvou týdnů – oslovíme 1000 až 1500 studentů – a poté seznámíme s výsledky. Tato kolektivní reflexe je místem, kde skutečně vidíte sílu tohoto přístupu: hlasy ze severu, východu, západu, jihu a středu Evropy se sbližují. Manifest naděje je pokračováním tohoto procesu a poskytuje tomuto okamžiku kolektivní tvorby ještě větší prostor a odpovědnost. Učitelé skutečně rádi spolupracují, oceňují, že jsou jim kladeny otázky, a jsou hrdí na to, že se s nimi ztotožňují.
Učitelé jsou učitelé ve třídě: nejlépe vědí, co se tam děje. Naším úkolem je je je podporovat.
POSLANEC/POSLANKYNĚ: Co by si podle vás měli účastníci z této zkušenosti vzít?
Laurence: Doufám, že budou hrdí na to, co společně vytvořili, a hrdí na to, že ukázali, že spolupráce v tomto rozsahu je možná napříč zeměmi a kontexty. Učitelé tráví své dny tím, že studenty žádají, aby spolupracovali; nyní se jich ptáme stejně. A namísto pouhého naslouchání během dne profesního rozvoje budou obsah vytvářet sami. Doufám, že s nimi převezmou pocit odpovědnosti.
Guido: S tím se ztotožňuji. Doufám, že skutečně přijmou naději: nikoli jako naivní optimismus, ale jako protilátka naději. Alternativou k naději je beznaděj, a právě tomu musíme zabránit. Podle mého názoru naděje zahrnuje kritické uvažování, spolupráci a otevřenost vůči změnám a zlepšením. Pokud učitelé opustí tuto konferenci s touto energií, tento smysl pro angažovanost a pokud se manifest stane něčím, co mohou sdílet a na čem mohou stavět, bylo by to velkým úspěchem.