Hlavní body – „Commemorations in perspective: how do European memories interaction?“ (Komemorace v perspektivě: jak se evropské paměti vzájemně ovlivňují?)

Ruramisai Charumbiraová zahájila svá vystoupení uctěním památky původních obyvatel na celém světě, „jejichž životy byly ztraceny a promarněny, aby umožnily myšlenku moderního světa, a zejména moderní Evropy.“ Zdůraznila, že musíme pamatovat na mrtvé, když jsme v této debatě zahrnuti do diskuse. V diskusi nadnesla velmi přesvědčivý pohled na evropskou historii a paměť z hlediska afrického i globálního historického vědce a analyzovala obtížnou diskusi o koloniální paměti v Evropě. Ruramisai Charumbira uvádí, že „Evropa (...) má tendenci hrát nevinný průkaz“, pokud jde o otroctví a kolonialismus. Existuje pocit relativismu ohledně toho, co se stalo mimo Evropu. „Je to něco jiného, co se vrací zpět na čokoládu a kávu“, jak to řekla nápadně. Na rozdíl například od holocaustu, který otřesl evropská území s tábory smrti a masovými hroby, zde nejsou „zločinné scény“ otroctví a kolonialismu. Skutečnost, že historie útlaku není doloženo ani těmi, kterým k útlaku došlo, přispívá k této tendenci relativizovat odpovědnost Evropanů a evropských zemí. Společenské a kulturní dějiny na celém světě se již po určitou dobu snažily změnit, ale dlouhou dobu psaní africké historie a historie původních obyvatel po celém světě se spoléhaly výhradně na záznamy kolonizátora.

Tento jev je o to více nepřijatelný vzhledem k tomu, že koloniální násilí páchané mimo Evropu definovalo a stále definovalo uvnitř Evropy. Evropa byla vybudována prostřednictvím svých vztahů s mimoevropskými územími a otroctví a kolonialismus hrály významnou úlohu v tom, jak se Evropa sama definovala na základě vyloučení a exkluzivity. Kolonialismus je základním kamenem toho, co má být Evropanem, a pro Ruramisai Charumbiru existuje zabudovaná myšlenka evropské nadřazenosti bílé barvy, a tudíž zděděná amnezie, která je rozložena v čase a která v mnoha ohledech definuje nás všechny. Hnutí „Black Lives Matter“ dnes ukazuje, že tato evropská myšlenka, že Afrika jako podřadná lidská bytost trvale překonala západní mentalitu: že i dnes musí někdo říci, že „černý život je důležitý“ je přímým odkazem na popírání černých lidí jako lidských bytostí.

Měl by být holokaust stále považován za nejdůležitější historický referenční bod v západní Evropě? Jak si komunistickou minulost zapamatovala a interpretovala ve východní Evropě od pádu železné opony? A do jaké míry si tyto paměti navzájem konkurují?

Podle Michaela Rothberga, vědce o holocaustu, který vyjadřoval koncept „vícerozměrné paměti“, není pochyb o tom, že holokaust zůstává ústředním prvkem evropské veřejnosti, zejména pokud jde o institucionalizovanou paměť, ale také pokud jde o školní osnovy a populární historii. Toto ústřední postavení zůstává pravdivé i v případě, že je napadeno, například když jiné paměti žádají o uznání. Tato ústřední povaha je však nerovnoměrná – existují rozdíly mezi veřejnou a soukromou sférou, jak ukazují studie v německém kontextu; vnitrostátní a regionální kontext je nerovnoměrný; a konečně význam této paměti je složitý a složitý. „Musíme si uvědomit, že historie paměti holocaustu nebyla nikdy lineární,“ uvedl Michael Rothberg. A to platí i pro další vzpomínky, pokud si myslíte, že vzpomínka na otroctví a kolonialismus se v současné době dostává vzpomínce na otroctví a kolonialismus, nebo na osud památky komunismu a stalinismu v Evropě.

Simina Badica, jejíž výzkumná činnost se zabývá pamětí a pamětí komunismu, vysvětlila na začátku diskuse měnící se stav této paměti. Na počátku 90. let 20. století bylo třeba zapomenout komunistickou minulost, která byla pod nadšením pro demokracii a oslavou volného trhu. Proces evropské integrace se stal konfrontací východoevropských společností a historiků s velkou zastřešující vzpomínkou holokaustu, který se stal určitým modelem, téměř vzorem pro památné praktiky. Po oficiálním odsouzení holokaustu ve východní Evropě následovalo rychle komunismus a stalinismus. I když se vzpomínka na holokaust objevila především jako jev západní Evropy, samotný holokaust je nejprve tragédií ve východní Evropě, jak připomíná Simina Badica. Tato vzpomínka je však i nadále druhotná ve srovnání s vzpomínkou komunismu v této části Evropy. Má za to, že pokud mezi památkou holocaustu a památkou stalinismu existuje soutěž, je nyní „blízká svému cíli“.  Potenciál těchto protichůdných vztahů se časem snížil, neboť první fáze uznání a uznání minulosti střední a východní Evropy za komunistické vlády skončily. Nacismus a komunismus se po sobě dotkl střední a východní Evropy, což ve skutečnosti vytvořilo kontinuitu, pokud jde o historické zkušenosti a vnímání, a velkou složitost, pokud jde o úlohy a povinnosti v těchto evropských společnostech – lidé jsou zase oběťmi a pachateli a naopak. To hrálo zásadní úlohu při následném vytváření narativů paměti.

Pro lidi, kteří se obávají, že holocaust ztratí svou ústřední úlohu, pokud se projeví více vzpomínek, nebo se obávají, že centrální paměť holocaustu zablokuje cestu k vzpomínkám stalinismu nebo kolonialismu, je důležité připomenout, jak to podle Michaela Rothberga nefunguje. Vzhledem k tomu, že se holocaust stal ústředním, začali jsme o některých z těchto dalších vzpomínek také hovořit, a to nikoli nutně přiměřeným způsobem, ale přinejmenším byl zahájen proces. Důstojní holocaust neznamená jeho relativizaci: přivedení jiných dějin vedle historie holokaustu nám může pomoci vytvořit „další komplikovanější verze lidských práv“. Nová práce v paměti by měla jít nad rámec paradigmatu obětí a pachatelů a zohledňovat lidi mezi nimi, což Michael Rothberg nazývá „zapojenými subjekty“. Všichni řečníci vyjádřili ze svého pohledu myšlenku, že interakce mnoha vzpomínek je správná cesta – jejich vystoupení byla důvodem k tomu, aby Michael Rothberg nazýval „složitější kulturní paměťovou sféru“, která má mnoho center, průsečíků a prolínání.

Ruramisai Charumbira a Michael Rothberg vysvětlili, jak mohou procesy paměti související s historií holocaustu a kolonialismu s sebou více propojit. Michael Rothberg zmínil archiv děl mimo jiné židovských a černých intelektuálů, kteří se snaží pochopit nacistickou genocidu právě v souvislosti s historií kolonialismu a otroctví. „Boomerangový efekt“ – jak se násilí páchané mimo Evropu v koloniích vrátilo do Evropy v podobě nacistického násilí – byl zhodnocen lidmi jako Hannah Arendt a Aimee Césaire. Jak připomněl Rothberg, vznik procesu památníku holocaustu v Evropě sahá do začátku 60. let 20. století (jehož milníkem byl Eichmannův proces), což odpovídá období dekolonizačních válek a procesů. Tyto dvě věci, které se odehrály současně, měly jistě něco společného. Ve Francii se během alžírské války o nezávislosti objevily mezi proalžícími aktivisty vzpomínky na holokaust. V Jižní Africe bylo hnutí AntiApartheid z velké části africkým (černým) hnutím a jen málo bílých lidí, kteří se k tomuto hnutí připojili, byly především židovské (nejznámější je hluboce angažovaný politický pár Ruth First a Joe Slovo z komunistické strany v souladu s ANC). Jak to řekl Ruramisai Charumbira, obyvatelé, kteří byli v evropských dějinách kvůli své rase a barvě pleti považováni za méně kvalitní, tak židovské i černošské národy ve smyslu „přerušené bělavosti“ chápané jako pocit evropské nadřazenosti. 

Několik intervencí, zejména ze strany publika, přispělo k tomu, že této myšlence důstojných a komplikujících pamětních diskursů byla poskytnuta konkrétní podstata. Michael Rothberg na dotaz na důvod konkrétního slova genocidy Židů zdůraznil, že i když je spravedlivé mít pro genocidu Židů jednotné slovo, historie dalších obětí nacismu si jistě zaslouží větší pozornost bez konkurence. Romové patří mezi ně – vzpomínka na jejich historii postrádá uznání nejen v kontextu nacismu, ale také jako součást dějin otroctví v Evropě. Romové jsou ve východní Evropě již 500 let zotročovanými lidmi, jak připomněla Simina Badicová: to se vůbec nezapomíná a rasismus vůči těmto lidem je v Evropě obecně stále rozšířenou realitou. Osoba z řad diváků rovněž vzbudila vzpomínku na první světovou válku jako prvek evropské paměti, který je méně viditelný, ale neméně významný a také vícevrstvý. Ve východní Evropě její konec odpovídá nezávislosti mnoha národních států, zatímco v koloniálních dějinách, a zejména panafrismu, hraje roli také. Stoleté výročí WWI přispělo k tomu, že se tyto vzpomínky více dostaly na přední místo, a v poslední době pandemie COVID-19 ukončila amnezii španělské chřipky, opomíjenou epizodu, která je rovněž spojena s WWI a která bude díky nedávným událostem přinejmenším v akademické sféře věnována větší pozornost.

Aby bylo možné pochopit, jak kulturní paměť funguje a jak přispívá k utváření veřejných diskursů a mentality, je nezbytné a spíše vzbuzující pozorovat úlohu aktivismu na místní úrovni, tj. lidí vystupujících do ulic s cílem obnovit svou důstojnost ve vztahu ke své minulosti, jak vidíme zejména dnes v souvislosti s koloniálními vzpomínkami. Měli bychom nejen pozorovat tento typ aktivismu, ale také se na něm podílet – vytvářet nové vzpomínky, spolupracovat s nimi, nuancikovat a zkomplikovat. Tato agentura udržuje paměť v živém životě a to, jak se vytváří historie – nikoli akademická historie, ale historie v praxi: tyto dvě oblasti nejsou tak vzdálené, jak si myslíme.