Diskuse na téma „Evropské poválečné období“

Klíčová data v historii: jaký je význam?

Vymezení některých let nebo dokonce dnů jako zlomových bodů v dějinách je poměrně běžnou praxí, jak dokazuje řada knih. Je poměrně oblíbený mezi vydavateli, novináři a širší veřejností; lze ji dokonce vnímat jako druh módy nebo hype, zejména v současné době v kontextu „pamětní inflace“. Je to takřka jako autor historie, který musí najít a určit tento klíčový okamžik, o němž se pak může psát. A jak zdůraznila společnost Patel, „bude záležet na otázkách, které pokládáme za zlomový bod“, což otevírá mnoho možností. Prostřednictvím procesu „přivlastnění“, který popisuje Pető, subjekty toho, co lze nazvat „politikou paměti“, v určitých termínech reinvestují nový obsah a dávají jim význam, který slouží jejich ideologickému a politickému programu.

To, co se autoři evropských poválečného období snažili udělat, jsou rozhodně odlišné, pracují s pojmem „doba“ spíše než „moment“ a srovnávají tři různé. Zaměřili se na poválečné období (neboli tzv. „sorties de guerre“ ve francouzštině), a nikoli na válečné doby, což umožnilo flexibilnější rámec pro interpretaci událostí a procesů, jak vysvětlil Rousso: „Když pracujete na válečném období, máte poměrně přísnou časovou posloupnost, když pracujete na poválečném období, kde víte, kde začínáte [ale] přesně kde končíte.“ Poválvá období – což jiní historikové, jako je Tony Judt, studovali již dříve, ale v jeho případě se zaměřuje pouze na rok 1945 – se pak stávají více než zlomovými body: poválečným obdobím je okamžik, kdy jsou nastoleny nové věci, které vytvářejí podmínky pro novou historii.

1989, začátek nové éry?

Pokud byla studená válka skutečně válkou, bez ohledu na to, jak se válka lišila od první a druhé světové války, a pokud roky 1989–1991 znamenají konec studené války, proč se období po roce 1989 nepovažuje za poválečné období? Rousso vysvětlil, jak se ukázalo, že toto cvičení bylo zajímavé, například když historik John Horne, jeden z autorů knihy, uplatňuje pojem „demobilizace myšlení“, který původně vytvořil k popisu mentality po WWI, na období po roce 1989.

Conway zdůrazňoval, že vnímání období po roce 1 989 let jako poválečného období jim pomáhá přikládat jejich skutečný význam. Rok 1989 rozhodně nebyl „koncem historie“, jak někteří tvrdili na začátku devadesátých let 20. století, ale ve střední a východní Evropě se nejednalo o něco, jak to lidé v západní Evropě v té době do značné míry vnímali. Jednalo se o utvářející okamžik pro celou Evropu, a možná i pro Západ. A mohlo to být, jak uvedla Conway, začátek nové éry, která se vyznačuje novým ústředním prvkem (sjednoceného) Německa, (opětovné) založení celé řady nezávislých národních států, vznikem kapitalistické definice Evropy a marginalizací Ruska v evropské politice. Mohlo by být období po roce 1989 považováno za zvláštní éru evropských dějin, která může skončit brexitem?

Historický a současný

Jedním z nápadných rysů knihy, která tuto diskusi inspirovala, je její regresivní přístup ke třem poválečnému období, jak naznačuje podtitul „Přípis historie zpět“. Tento přístup není nový, jak připomněl Rousso, od francouzského historika Marca Blocha, který vysvětluje, jak má historik jakožto jednotlivec žijící v současnosti nevyhnutelně anachronistický pohled na minulost, kterou studuje. Vezmeme-li v úvahu současnou nebo nejnovější minulost, jak to učinili autoři evropských poválečného období, pomůžeme vyhnout se teleologickým přístupům a lineárním pohledům: obrácení pořadí zpochybňuje příčinné souvislosti, jak vysvětlila společnost Patel, a klade nové otázky.

Otázka souvislosti mezi minulostí a současností má dnes nový význam, řekla Pető ve své vlastní zemi Maďarsko, ale i v jiných. V kontextu „mnemetické války“ je postavení výzkumného pracovníka ohroženo intervenčním prohlášením, které podle tvrzení o návratu ke skutečnostem zamýšlí nově definovat humanitní vědy, společenské vědy a dějiny. V sázce pro historiky a vědce obecně, Pető varoval, je budoucnost vědy.

O Evropě

Jaký evropský pohled na historii, a zejména na období po roce 1989, je v této souvislosti dnes vhodný a přiměřený? Podle Conway se Evropská unie snaží získat historicky informovaný příběh o své přítomnosti, protože je určitým způsobem vězněna narativu zakořeněného v minulosti 20. století. Svým způsobem vysvětlil, že je plodnější podívat se na historii Evropy v 19. století, abychom pochopili, co se stalo po roce 1989 a jak to vedlo k tomu, co Evropa dnes zažívá.  Analogie lze nalézt mezi obdobím 1848–1870 a obdobím po roce 1989, jako je množení (nových) národních států.

Pro Pető je klíčovou otázkou legitimita, když hovoří o evropské perspektivě historie. Přijetí takového pohledu vyžaduje vzdát se „osvětleného postoje hubris“ a použít sebekritiku; zvážit alternativy, opomenutí a další názory, které dosud nebyly zohledněny, a zamyslet se nad tím, jak jsou či nejsou kladeny určité otázky na základě jakého druhu ambicí. Tato otázka legitimity je obzvláště důležitá v době, kdy je zpochybňována novým chápáním významu Evropy a evropské jednoty.

Jak zdůraznil Rousso, dnes již například nelze mluvit o dějinách Evropy jako příběhu politické utopie jako hnutí směřujícího k určitému pokroku, které je z velké části založeno na období po roce 1945 na předpokladu, že Evropa byla postavena tak, aby se vyhnula válce. Pohled zpět na historii evropské integrace může pomoci vyhnout se této pasti: až do konce sedmdesátých let, na počátku osmdesátých let, bylo Evropské společenství z těchto dnů pouze jednou z mnoha politických možností a spíše nepravděpodobnou, jak vysvětlila společnost Patel: „později ve fázi mezinárodní spolupráce“. To tedy nebylo rozhodujícím faktorem pro nastolení míru v Evropě: poválečná osídlení byla z velké části dokončena v době, kdy byla zahájena evropská integrace. Evropské společenství hrálo spíše klíčovou úlohu s viditelnými dopady, pokud jde o sociální mír později, v sedmdesátých a osmdesátých letech, zejména s jižním rozšířením, a vytvořilo formy přechodu k demokracii.

Všichni řečníci uznali, že žijeme v nesnázích, čelíme novým skutečnostem, které jistě destabilizují ty, pokud se podíváte na debatu o Evropě a na samotný projekt evropské integrace. Jako profesionálové a akademičtí pracovníci muzeí, kteří se zabývají současnou evropskou historií a pracují na „evropeizaci“ názorů na minulost, jsme o něco pozadu a obsadili jsme nedávnou minulost před deseti lety více než dnes? Jak můžeme hovořit s lidmi, kteří ztratili způsob, jak Evropu pochopit, a tudíž ji vnímat jako skončenou realitu?

Z diskuse vyplynulo, že je-li možné tvrdit, že období po 989 letech v Evropě tvoří odlišné historické období s vlastními charakteristikami, je to nyní starší a že není dostatečné ani vhodné pokoušet se analogicky myslet Evropu 21. století, což je pouze nová kapitola téže učebnice, a nikoli celá nová učebnice.

Živá diskuse, která proběhla v Domě evropských dějin, nastolila novou otázku, která zůstává otevřená k diskusi: Jsme dnes v předválečném období nebo v poválečném období? Jsme dokonce ve válečném období?