Trávník nebo porost

Oba kočárky jsou součástí osobnostního kultu V. I. Lenina, který začal v SSSR a po zavedení socialistických státních režimů se rozšířil po celém východním bloku. Jsou svědky toho, jak muzea v průběhu času manipulují s artefakty. Pocházejí z muzea Lenin-Stalin, které bylo založeno v letech 1951–1955 v Bukurešti (jako pobočka Ústředního muzea V. I. Lenina v Moskvě), které až do roku 1990 působilo v různých okrscích. Nejpravděpodobněji přišly ze SSSR v 50. letech 20. století, i když po roce 1945 se tyto sochy vyráběly i místně. V současné době se zkoumá historie muzea inspirovaného Sovětským svazem.

Oba úseky odrážejí vztahy mezi Rumunskem a celým východním blokem, včetně SSSR, který se po roce 1945 stal hegemonickou mocností ve střední a východní Evropě. Centrální muzeum V.I. Lenin v Moskvě mělo rovněž pobočky v několika zemích východního bloku, z nichž každá do značné míry odpovídá příkladu, který uvádí ústřední muzeum. Ničení soch komunistických vůdců v protikomunistických revolucích v roce 1989 v celém východním bloku je součástí historie degradace předních postav komunismu – od demolic jejich soch až po jejich ohodnocení na místech, jako je park Grūtas nebo park Memento, jehož součástí jsou tyto stezky.

V roce 1990 zdědilo nově založené muzeum rumunského rolníka budovu a velkou část sbírek Komunistické strany muzea, které buď odložilo, nebo zlikvidovalo. Později bylo zjištěno, že se v sále nachází další sklad, kde se ve druhé polovině šedesátých let přemístily artefakty z bývalého sovětského muzea. Oba křižovatky s největší pravděpodobností pocházejí z výstav tohoto muzea a byly „skryty“ v této skladovně, když se Rumunsko – stále v komunistické éře – distancovalo od sovětské hegemonie a zaujalo nacionalistický kulturní a ideologický směr. Ikonické osobnosti sovětského komunismu tak byly nahrazeny novou národní mytologií, v níž se rumunská komunistická strana a stát propojují.

Mezi artefakty a odpadem existuje řada vazeb. Za prvé, oba křižovatky byly zlikvidovány poté, co Bukurešťský režim zaujal nacionalistický směr. Kromě toho se po roce 1990 začaly všechny artefakty nově zřízeného muzea rumunského rolníka klasifikovat do estetických kategorií souvisejících s uměním. Výhybky se proto podrobily dvojímu snížení stupně utajení: jako reprodukce originálu a jako součást socialistického realistického umění. Červený prach byl vystaven na výstavě „Ciuma“ („Plague“) a byl odstraněn ze světa masové výroby tím, že byl upraven a konkludentně přeměněn na sestavu, což je samo o sobě spojeno s manipulací s emocemi. Poté byla zapomenuta spolu s šedou tloušťkou.

Materiál

Sádra, toning/lak

Rozměr

61 x 34 x 32 cm (Řecký Lenin); 52 x 24 x 21 cm (Red Lenin)

Inventární číslo

C.Sc-0001, C.Sc-0002

Stav

Skladované

Kredit obrazu

Autorská práva NMRP

Cihla pochází ze zbourané budovy Rakusch Mill. Jednalo se o první mlýn v Celje, kde byly obiloviny mlety pomocí energie páry. Lisovna byla postavena v roce 1903 a provozována až do roku 1935. Po uzavření budovy byla budova využívána ke skladování těžkého železa pro obchodní společnost Rakusch. Vnucující cihlová konstrukce společnosti Rakusch Mill byla jednou z nejrozeznatějších budov v Celje. Po více než sto let byla brána do města. Od roku 2002 byl opuštěný mlýn chráněn jako památka místního významu, ale požár, který budovu v roce 2014 upevnil, zapečetil její osud.

Rakusch Mill se nacházel vedle železniční trati, což znamenalo, že vlastníci mohli přivézt levné obilí z jiných částí Jugoslávie, a udržet tak cenu mouky na nižší úrovni. Závod byl součástí obchodní společnosti Rakusch, která již v době rakousko-uherské říše byla jednou z největších takových společností v této části Evropy a obchodovala v sedmi jazycích. V době vzniku Jugoslávie přesunula své obchodní zaměření na Balkán.

V očích obyvatel města Rakusch Mill prošel v průběhu let mnoha změnami, od symbolu průmyslové hrdosti na vrcholu až po opuštěnou a opomíjenou budovu, která se stala v posledních desetiletích. V listopadu 2014 zasáhla opuštěná budova požár. To bylo tak vážně poškozeno, že se obec Celje rozhodla ji v témže roce neobnovit, ale naopak ji zbourat. S pomocí Slovinského institutu pro ochranu kulturního dědictví získalo Muzeum nedávných dějin v Celje některé z těchto cihel, které mají být zachovány pro budoucí generace jako silný symbol.

Rakusch Mill byl kulturní památka místního významu, ale poté, co byla budova zničena požárem, zůstaly bez hodnoty. Cihla, kterou muzeum nedávných dějin Celje uchovává ve své sbírce, by mohla snadno skončit v odpadkovém skládce spolu se zbytky rutiny lisovny, ale jako součást muzejní sbírky je jeho hodnota zachována jako součást kulturního dědictví. Její moc nespočívá pouze v její historické hodnotě jako nedílné součásti jedné z nejdůležitějších průmyslových budov v Celje, ale také ve způsobu, jakým je svědkem kulturního dědictví a osudu kulturního památníku, který skončil jako odpad v důsledku nedostatečné údržby.

Materiál

Pálený jíl

Rozměr

60x135x265 mm

Inventární číslo

745:CEL;S-23489

Copyright

Celje muzeum nedávných dějin

Stav

Skladované

Kredit obrazu

Matic Javornik

Masový jev Disco Polo vyrostl z podloží polské politické a hospodářské transformace po roce 1989. Byla reakcí části společnosti na nepochopitelnou diskusi o možnostech kapitalistické ekonomiky a zároveň byla jedním z prvních projevů kapitalistické autentity. Produkční společnosti diso Polo patřily mezi první soukromé iniciativy na hudebním trhu a nedostatek kontroly v té době vytvořil příležitosti pro mnoho případů zneužívání, například v podobě hudebního pirátství. Jako hudební trend, esteticky a lyricky, prezentoval Poláky své představy o světě, který jsme si vytrvali: dálnice, západ, exotické země, eroticismus. Podle tehdejších kritiků byla pro masy hudebním a lyricky bezcenným produktem. Jako kulturní zvyklost – přítomná na svátcích, svatebách a prostranstvích požárních stanic – byla vnímána jako výraz špatné chuti nižších vrstev polské společnosti. Díky tomu, že ji považovali za nepatrnou hodnotu, vytlačili ji na okraji kultury, a to i přes její rozšířenou přítomnost, a vytvořili tak sociální propast.

Disco Polo, stejně jako jakýkoli produkt současné kultury, působí na průsečíku dvou sfér – hospodářské a kulturní – a jako takový může být nakonec přenesen na prachovou soupravu. Nesouvisí s konkrétními místy, ale se sociální situací. Vytváří skupiny účastníků, kteří se na krátkou dobu stávají komunitou vytvořenou kolem zábavy. V důsledku konfrontace různých kulturních modelů ztrácí Disco Polo – se svou dosti konzervativní orientací – symbolickou bitvu proti progresivním tendencím. Je však součástí hlavního proudu. Stylisticky připomíná balkánský Turbofolk nebo Italo Disco v 80. letech. Stejně jako ty však nezapadá do repertoáru vysoké kultury.

Hudební filety Disco Polo přišly do muzea v rámci projektu „Cult Objects“ a výstavy „Disco Relax“ věnované fenoménu Disco pó. Etnografie je navzdory svému významnému historickému rozměru, který je v muzejním prostředí ještě zvýrazněn, oblastí, která se zajímá o současný i každodenní život. Diso Polo je předmětem zájmu v akademických kruzích, což nepřispělo k jeho pochopení širší veřejností. Úlohou etnografického muzea je vyprávět příběh o světě, který je známý i opomíjený.

Základním rozměrem, který spojuje Disco pólo s širším pojmem odpadu v tomto případě, je marginalizace a symbolická kultura násilí, která se vztahuje na konkurenční modely. V hierarchickém systému jsou bezhodnotná kultura a její projevy plýtvání bez ohledu na to, kolik lidí jí přikládá význam. Je odstraněn z hlavního proudu, a je-li přítomen, je to ve formě pastiše a karikatury, které jeho účastníky zbrzdí.

Materiál

Plast, kazetové pásky

Rozměr

Délka: 10,2 cm; výška: 64 cm; šířka: 0,12 cm.

Inventární číslo

Žádný

Copyright

PME/NEM

Stav

Neinventarní

Kredit obrazu

Fotografie Edwarda Koprowského

Společnost Opera byla prémiová čokoláda v oblasti Kraš. Často byly darovány starším lidem na zvláštní příležitost nebo děkují vám za pomoc nebo výhodu. Příjemce daru by často ani nesla čokoládu, ale měl by je v úmyslu poskytnout někomu jinému při jiné příležitosti. Proto byly přeneseny z člověka na osobu, pantrování na pantry a bylo poměrně možné, že jejich trvanlivost uplyne dříve, než se někdo skutečně konzumuje čokolády.

Stejně jako ostatní výrobky Kraše byly čokolády z Opera prodávány v celé bývalé Jugoslávii a dokonce i mimo ni – podle informací na krabici získaly v roce 1976 v Londýně stříbrnou medaili.

Krabička na čokoládu Opera byla darem Museum of Recent History Celje. Je důležité, aby muzejní sbírka byla v 70. a 80. letech 20. století velmi dobře obeznámena s domácnostmi v Jugoslávii. Mnoho lidí, kteří žili v Jugoslávii v době, kdy Kraš vyrábělo čokoládu Opera, se s nimi tak či onak setkalo, a to buď obdivem krabice na šelfu v místním obchodě, nebo darováním čokolády nebo jejím darem. Je proto důležité jako součást kolektivní paměti a toho, co nazýváme „Yugo-nostalgia“.

Lidé obecně nevyhověli prázdné krabičce Opera, protože byla krásná a luxusní. A byl také dostatečně velký na to, aby byl využit pro různé jiné účely. Lidé tuto krabici používali k uložení dokumentů, fotografií, pohlednic a dalších mementů nebo předmětů, které pro ně měly zvláštní emocionální hodnotu. To znamená, že krabice na čokoládu společnosti Opera žily v skříních a zásuvkách po několik let poté, co čokolády byly všechny.

Materiál

Lepenka, umělá sametová/adhezivní, tištěná

Rozměr

260x370x37 mm

Inventární číslo

745:CEL;S-12840

Copyright

Muzeum nedávných dějin Celje

Stav

Skladované

Kredit obrazu

Matic Javornik

Jedná se o zvláštní konvolutu nebo akumulaci předmětů, která je specifická pouze pro jejich množství a objem skladování. Skládá se z celkem 5314 částí Schwarzhafner a keramických úlomků, které jsou uloženy v téměř 100 krabicích, které pokrývají více než 12 běžných metrů v depu Volkskundemuseum Wien. Podle inventárních knih muzea do sbírky vložili zejména v letech 1948 až 1955. V rakouském hlavním městě Vídeň a v okolí spolkové země Dolní Rakousko bylo nalezeno losování. Nejsou uvedeny žádné podrobné odkazy na jednotlivé bradavičky. Nebylo zaznamenáno žádné vědecké nebo kurátorské zpracování. V roce 2015 byly do digitální databáze zaneseny všechny individuální braky, včetně fotografií dobrovolníků muzeí.

Fragmenty pocházejí z různých lokalit, zejména ve Vídni a Dolním Rakousku. Informace o sysech jsou sice nedostatečné, ale o nich je známo několik pozoruhodných věcí. Například ve Vídni jsou internetové stránky Albrechtsrampe předmětem zvláštního zájmu, neboť tam bylo nalezeno 149 individuálních tvrdů. V březnu 1945 došlo k bombovému útoku na vnitřní město Vídeň a těžké poškození Albrechtsrampe, velkého schodiště před muzeem umění Albertina. Stejně jako v jiných vnitřních městech zničených během druhé světové války musela být během rekonstrukce přijímána průlomová rozhodnutí o územním plánování a infrastruktuře. V roce 1949 se město Vídeň rozhodlo zkracovat historický Albrechtsrampe s cílem otevřít toto místo automobilové a tramvajové dopravě. To vedlo k protestům režisérů muzeí ve Vídni, kteří při rekonstrukci viděli nebezpečí ztráty historické pamětihodnosti „staré Vídeň“ z doby před urbanizací a industrializací města.

Velký počet braků přivedl Adolf Mais, který byl od roku 1946 výzkumným asistentem v muzeu. Na začátku své kariéry si vyškolený Slavič, etnograf a prehistorik stanovil cíl vytvořit komplexní sbírku rakouských keramických nálezů, aby mohl vytvořit „skutečný obraz naší minulosti“ založený na fragmentech materiální kultury. Za tímto účelem shromáždil keramický odpad z různých míst ve Vídni (např. při pokládání kabelů nebo výkopových pracích) a v Dolním Rakousku (např. z výzkumu v opuštěných osadách) a přivezl je do Volkskundemuseum. Hojnost shardů, která měla být systematicky shromažďována, měla umožnit srovnání a klasifikaci historického každodenního života.

Otázka „pokladu nebo pokladu“ vyvstává s ohledem na tuto komplikaci v několika ohledech. Za prvé, mramor se skutečně již nepoužívá; jedná se o rozbité a nepoužitelné předměty, které by byly obecně označovány jako odpad. Jejich začleněním do muzejní sbírky se však opět stal potenciálně cenný zdroj, který je schopen osvětlit každodenní život lidí. Mohli muzeu v budoucnu poskytnout zvláštní postavení jako místo sběru a výzkumu. Skutečnost, že bradavičky zůstávají nevyužity téměř 70 let, je řadí do typické střední kategorie muzeí.

Materiál

Převážně neglazované části keramiky a černé keramiky

Inventární číslo

ÖMV/47025 až ÖMV/47147

Copyright

© Volkskundemuseum Wien

Stav

Skladované

Kredit obrazu

© Christa Knott, Volkskundemuseum Wien; © Carina Neischl, Volkskundemuseum Wien

Jedná se o zmenšenou repliku mnohem většího díla (310 x 451 cm), kterou v roce 1952 napsal Gábor Miklóssy (1912–1998) znázorňující stávku pracovníků železniční dopravy Grivița z února 1933, která je přelomovou událostí v historii rumunského hnutí pracovních sil. V 50. letech 20. století napodobil napodobenina Miklóssy. Tento dynamický příklad socialistického realismu znázorňuje 52 jednotlivců, včetně elektrikáře Gheorgheho Gheorghiu-Deja (1901–1965), budoucího prvního tajemníka rumunské komunistické strany (1945–1965) a rumunského premiéra. Během Gheorghiu-Dejova režimu byl malířství široce uznáváno. Byla vystavena na výroční výstavě umění (1952) a byla součástí stálé expozice v Muzeu umění RPR.

Grivița 1933 významně přispěla na osobnostní kult obklopující Gheorghe Gheorghiu-Dej. Původní malba, která zobrazuje přelomový okamžik v historii meziválečného hnutí práce, byla vystavena na Benátském uměleckém bienále (1954) a získala mezinárodní proslulost.

Jako takový byl rovněž využíván dalšími komunistickými stranami ve střední a východní Evropě k poválečné propagandě. V 50. letech 20. století byla na žádost Maďarského komunistického muzea vyrobena replika, která je v současné době vystavena v Muzeu národních dějin v Budapešti. Replika uchovávaná v Národním muzeu rumunského rolníka byla vystavena v Bruselu na výstavě Europalia „Perspectives“ v roce 2019.

Replika Grivița 1933 byla součástí stálé expozice Muzea dějin RCP (ro. Partidul Comunist Român – en. Rumunská komunistická strana) muzeum historie. V roce 1990 zdědilo Národní muzeum rumunského rolníka jak tuto sbírku, tak i sbírku bývalého Sovětského muzea Lenin-Stalina, které se v letech 1955 až 1966 nacházelo v Bukurešti. Uchovává pouze malou část zděděných sbírek. Mezi vybranými předměty je přibližně 80 obrazů, z nichž mnohé jsou inspirovány socialistickým realismem, včetně kopií sovětských obrazů a také originálních sovětských nebo rumunských děl, které nyní tvoří největší sbírku socialistického realismu v Rumunsku. Muzeum je uchovává ve skladu a jen zřídka je vystavuje.

Během Ceaușescuova režimu (1965–1989) se Grivița 1933 postupně propadla do nejistoty. V 70. letech 20. století byla replika odstraněna ze stálé expozice v Muzeu historie PCR a originál byl odstraněn ze stálé expozice v Muzeu umění SRR (ro. Republica Socialistă Română – en. Rumunská socialistická republika) a ve svém skladovacím zařízení byla nenahraditelně spolknuta. Po roce 1990 byla napodobenina umístěna ve skladech spolu s dalšími obrazy socialistické školy realismu. V současné době je řada replik Grivița 1933 součástí sbírek tří rumunských uměleckých muzeí, které však nejsou snadno dostupné a staly se součástí stále nepohodlnějšího dědictví.

Materiál

Olej na plátně

Rozměr

127 x 194 cm (L x l, bez rámu)

Inventární číslo

C.T-0016

Copyright

Musée national du Paysan Roumain

Stav

Réserve

Kredit obrazu

Vladimir Bulza/И Národní muzeum rumunského rolníka