Odpad jako zdroj

V období státního socialismu, po němž následovala deindustrializace devadesátých let 20. století, se výroba domácích nebo dekorativních předmětů na pracovišti v Reșița sama o sobě stala působivým odvětvím. Tyto předměty byly místními obyvateli označovány jako „DIY“, z nichž většina pracovala buď v ocelárně, nebo ve strojírenství.

Mariana, bývalá učitelka, by požádala svého manžela, technika v ocelárně, aby vyrobila některé předměty, které potřebovala nebo chtěla a které jsou buď nedosažitelné, nebo příliš nákladné. Překvapil by také svou rodinu dárky svého vlastního designu, a nikoli napodobeninami hromadně vyráběných předmětů. Připomíná soutěž o nejlepší položky „DIY“, které by se často staly zdrojem návnad mezi rodinami.

Tkaniny a oděvy ovlivňují životní prostředí během celého jejich životního cyklu. Film hovoří o dopadu odvětví rychlé módy na životní prostředí: jak materiál nashromážděný z bavlníkového pole prochází výrobním cyklem, jak pastva nadměrné spotřeby vede k tomu, že lidé přivážejí domů více oděvů z maloobchodních prodejen, než by mohli během svého životního cyklu potřebovat, které se přesunou do skladu a často končí jako odpad ze skládek. Co bude následovat? Rozhovory pomáhají pochopit příležitosti opětovného použití materiálů pro textilní odpad z výroby a diskutovat o udržitelném designu, inteligentních řešeních a hodnotách. V rozhovorech poskytuje odborné komentáře etnolog, designér a tvůrce nápadů „trash-to-trend“. Instalační prostředí použité ve filmu bylo vytvořeno ve spolupráci se studenty muzejního centra pro participaci/Galerie pro digitální inovace, kde mladí lidé analyzovali, co je ekologická stopa, dodavatelský řetězec, udržitelné nakládání s odpady a možná nová strategie v oblasti textilu pro Evropu.

Peter Verblač, který se inspiroval skandinávskými městy, umístil na řadě ulic v Celje stánky s nápisem „Od války k ulici“, v němž byli lidé vyzváni, aby přinášeli oblečení, které již nepotřebují, a vzali si to, co si přáli. Tato veřejná výměna znamenala, že lidé mohli mít k dispozici vhodné oděvy, i když je nemohou koupit; kdokoli, kdo se zajímá o environmentální otázky spojené s novým oděvem, by si mohl vyměnit své staré oděvy; a každý, kdo si prostě přeje nový oděv, by mohl přijít a vyzvednout si něco. Video ukazuje, jak vznikla iniciativa pouliční výměny a jak ji lidé v Celje přijali.

V létě 1990 společnost Mutoid Waste Company, skupina sochařů a výkonných umělců, kterou založili Joe Rush a Robin Cooke v londýnské čtvrti Shepherd Bush, obsadila opuštěný lom na předměstí Santarcangelo di Romagna (Rimini, Emilia Romagna, Itálie). Od té doby je Mutonia (jelikož se jednalo o jejich životní a pracovní prostor) komunitou tvůrčích subjektů vyrábějících umění z odpadních průmyslových materiálů. Italské orgány uznaly Mutonia jako „umělecký park“ a jeho obyvatelé často vítají návštěvníky z celé Evropy, kteří přijdou na kreativitu a odhodlání. V regionu Mutonia se odpadový materiál stává inspirací pro projekt, v němž komunita spojuje svou kreativitu ve prospěch rodiny Mutoidů i obyvatel sousedních oblastí, kteří často pořádají akce na oslavu svých výtvorů.

Členové této komunity cítí silnou vazbu na historickou venkovskou hospodářskou a sociální strukturu obyvatel Santarcangela, kteří jistě také věděli, jak ocenit plýtvání, což vnímají jako příležitost ke zlepšení nejen jejich technických dovedností, ale také kvality života. Z tohoto důvodu muzeum Ettore Guatelli, které se nachází ve stejném regionu, přibližně 200 km severozápadně od Mutonia, vždy považovalo dílo této komunity umělců za slučitelné s dílem Ettore a těch, kteří ve své sbírkě přepracovali artefakty.

Protagonistou tohoto příběhu je Kagnedjatou Joachim Silue, umělec narozený v Abidžanu (Ivorsko), který již tři desetiletí žije v Itálii. Jeho výtvory vycházejí z pozorování, respektu a uměleckého „výkladu“ „osobních“ předmětů, které se nacházejí na městských ulicích a v jejichž zanedbávaných formách vidí potenciál poskytnout stejně zanedbávané lekce, které jsou důležité pro lidstvo.

V létě 2021 Joachim poprvé navštívil muzeum Ettore Guatelli, aby se zúčastnil výstavy „Visioni dall’Infra-ordinario, TTT Tempo Terra Trame di vita“. Vzhledem k tomu, že se Ettore zaměřuje na okrajové, nižší a hodnocené lidi a komunity, z nichž oba viděli ponaučení – ponaučení pro naši společnost, která se díky industrializaci obohatila, má pocit bezprostřední nadšení práce Ettorea, který je čím dál chudší, pokud jde o jejich schopnost samostatné tvorby.

Joachimova talentovaná a technická provázejí opuštěné objekty hlasem a přemění je na mosty, které nám umožní přístup ke zdrojům ze světa, které můžeme jen stěží vytvořit, a přiblíží nás moudře lidí, které jen stěží uznáváme.

Muzeum Guatelli vypráví příběh prostřednictvím pečlivě uspořádaných objektů, které dělí stěny a stropy. Výstava je výsledkem přibližně 60 let sběru a neustálé aktualizace učitelem základní školy z provincie Parma: Ettore Guatelli. Přibližně v 50. letech 20. století začala společnost Guatelli zkoumat sklady sběratelů v Appennines. Nejprve pouze procházel, ale poté prodal a později zachránil nábytek, předměty a nástroje z farem a uměleckých dílen – předměty, které se v těchto letech ztrácely za účelem modernizace. Předměty, které získal a vystavil, nebyly vzácnými nebo vzácnými předměty, které lze nalézt v mnoha tradičních muzeích, ale předměty každodenního života, které do dnešního dne stále nesou stopy lidí, kteří je denně používali, vyměňovali je a vyhazovali je do doby, než se samy rozšíří. Muzeum Guatelli proto prezentuje robustní objekty a spontánní přestavbu. Tento příběh, který mu přinesli hlasy těch, kteří jsou mu nejblíže a kteří nyní navštěvují muzeum, není jedním z nostalgií; spíše a zejména s ohledem na ekologické poslání muzea vyjadřuje přání vnést do moderního světa paměť a tvořivost.

„„Samoróbki“ jsou předměty vyrobené zemědělci pro použití v zemědělském podniku“. Tyto předměty obsahují prvky opotřebovaných předmětů, nástrojů nebo strojů. Obnovují poškozené objekty nebo jejich součásti zpět do oběhu. Na venkově je strojírenská a technická tvořivost velmi vyhledávaná, zejména proto, že kultura polské krajiny v 19. století a v první polovině 20. století byla založena na myšlence soběstačnosti. Domácí předměty jsou nyní reakcí na současné ekologické výzvy a významným příspěvkem k diskusi o objektech „druhého užití“, která má v tomto historickém okamžiku velký význam pro nás všechny.

Hlas, který slyšíme, je hlasem umělce Michelangela Pistoletta, který přemýšlel o vyřazených materiálech a zbytečných objektech, které byly vytvořeny jako odpad, a řekl, jak je znovu používá.

Inspirované způsobem, jakým příroda zpracovává organický a přírodní odpad, mohou umělci zpracovávat a regenerovat běžné materiály tím, že je přemění na ušlechtilý prvek uměleckého díla.

Je to příležitost vidět něco překvapivého v běžné významnosti, ale také vidět, co může dělat umění a co je třeba říci v souvislosti se současnou krizí v oblasti nakládání s odpady.