Otřesené jistoty

Energetická krize měla přímý dopad na každodenní život občanů, a vlády západoevropských zemí tak byly nuceny jednat. Pořádaly kampaně proti plýtvání a v zájmu úspor paliva zakazovaly používání vozidel v neděli. Krize upozornila bolestivým způsobem na to, do jaké míry byly západní ekonomiky závislé na dovozu energie.

Prázdné dálnice o nedělích bez aut
Nizozemsko, 1973
Rob Mieremet
Fotografie
Nationaal Archief, Haag, Nizozemsko

Recese, která s sebou nesla růst nezaměstnanosti, stupňující se sociální vyloučení a odcizení, ohrožovala sociální soudržnost. V roce 1978 uspořádalo několik odborových organizací první „evropský pochod proti nezaměstnanosti“. Tato akce svědčila o tom, že odborové hnutí začalo nabývat celoevropského charakteru a vznikalo povědomí o nadnárodních zájmech.

První evropský pochod proti nezaměstnanosti
Itálie, 1978
Plakát
Reprodukce
International Institute of Social History, Amsterdam, Nizozemsko

„Poslední důlní vůz“ symbolizuje úpadek těžkého průmyslu, který měl v kapitalistické Evropě dlouhou tradici. V poválečném období byl těžký průmysl hnacím motorem evropského rozkvětu, avšak v 70. letech jej stále více vytlačovali levnější zahraniční konkurenti, například Tchaj-wan, Jižní Korea či Brazílie. S cílem omezit závislost na dovážené ropě obrátily evropské země svou pozornost k jaderné energii.

Poslední důlní vůz
Západní Německo, 1976
Ocel
Westfälisches Landesmuseum für Industriekultur, Bochum, Německo

Po celá 70. léta ženy stále důrazněji poukazovaly na přetrvávající nerovnost mezi muži a ženami. Ačkoliv většina žen měla volební právo, ve veřejném a soukromém životě se stále setkávaly s diskriminací a omezováním svobody. Zformoval se feminismus jakožto aktivní hnutí, které usilovalo o ukončení privilegovaného postavení mužů a vytvoření skutečně rovnoprávné společnosti.

„Interrupce, kdy o ní budou rozhodovat ženy?“
Belgie, 1976
Obálka časopisu
Reprodukce
Institut d’Histoire ouvrière économique et sociale, Seraing, Belgie

V roce 1974 svrhl vojenský puč vládnoucí diktaturu v Portugalsku. Armádním důstojníkům, kteří chtěli zavádět demokratické a hospodářské reformy a zahájit dekolonizaci, se postupně dostalo podpory ze strany široké portugalské veřejnosti. Převážně poklidná „karafiátová revoluce“, nazývaná podle květin, které lidé kladli na zbraně vojáků, přivedla zemi na cestu k demokracii.

„Karafiátová revoluce“
Lisabon, Portugalsko, 25. dubna 1974
Eduardo Gageiro
Fotografie
Reprodukce
Eduardo Gageiro, Portugalsko

Zrodila se nová sociální hnutí. Jejich příznivci v západoevropských zemích vyšli s transparenty do ulic, aby bojovali za stejná práva pro obě pohlaví, za rovnoprávnost osob s jinou sexuální orientací, za řešení ekologických problémů a za mír. Tato hnutí vážně pochybovala o tom, zda a jak může parlamentní demokracie vyhovět jejich nárokům.

Odznaky protijaderné kampaně
Evropa, 1970–1985
Amsab-Instituut voor Sociale Geschiedenis, Gent, Belgie

Rumunský komunistický vůdce Nicolae Ceaușescu svou vládu označil za zlatý věk. Ceaușescovi se s pomocí dalších funkcionářů podařilo vybudovat kolem své osoby zřejmě jeden z nejbizarnějších kultů osobnosti v komunistických zemích. Za Ceaușesca patřili obyvatelé Rumunska k nejchudším a nejpronásledovanějším národům východního bloku.

„Zlatý věk“ (Nicolae Ceaușescu)
Rumunsko, 1965–1989
Deak Barna
Obraz
Reprodukce
Muzeul Național de Artă Contemporană, Bukurešť, Rumunsko

Po několika dělnických nepokojích v 50. letech zesílila v Polsku v 80. letech opozice vůči komunistické vládě. Stávkující dělníci v gdaňských loděnicích založili nezávislý odborový svaz Solidarita, který požadoval lepší podmínky a politické reformy.

Sbírková pokladnička. Podpora pro hnutí Solidarność
Švédsko, 1980–1989
Ośrodek Karta, Varšava, Polsko

Během několika měsíců zasadili obyvatelé střední a východní Evropy smrtelnou ránu režimům, které jim vládly po desítky let. Režimy se jeden po druhém zhroutily jako domino a padla železná opona, jež platila za symbol rozděleného kontinentu.

Sloup s ostnatým drátem
Hranice mezi Maďarskem a Rakouskem, 40. a 50 léta 20. století
Dřevo, kovový drát
Haus der Geschichte der Bundesrepublik Deutschland, Bonn, Německo

Zde vidíte podpis Alda Mora, italského předsedy vlády a předsedy Rady Evropského společenství, pod Závěrečným aktem z Helsinek. Na této konferenci mělo Evropské společenství vůbec poprvé v historii příležitost mluvit „jedním hlasem“ jako důležitý hráč světové diplomacie.

Piják použitý při podpisu Helsinského závěrečného aktu
Finsko, 1975
Stříbro
Dům evropských dějin, Brusel, Belgie

Evropský pas, jenž byl zaveden v roce 1985, zdůrazňuje nové možnosti volného pohybu a symbolizuje konkrétní úsilí Evropského společenství o utváření vědomí evropské identity.

Cestovní pas občana ES/Dánska
Dánsko, 1994
Soukromá sbírka, Brusel, Belgie

Rok 1979 je historickým mezníkem posilování demokracie v Evropě – Evropský parlament byl poprvé zvolen přímo občany členských států. Toto důležité shromáždění už není tvořeno představiteli vybranými vnitrostátními parlamenty, jak tomu bylo doposud, a stává se prvním mezinárodním orgánem voleným přímo ve všeobecném hlasování.

Leták k volbám do Evropského parlamentu
Spojené království, 1979
Reprodukce
Soukromá sbírka, Brusel, Belgie

Vyhlášení nezávislosti Slovinska a Chorvatska vedlo k ozbrojenému konfliktu, který se rozšířil i do Bosny a Hercegoviny, kde se střetly různé etnické skupiny. Tuto krutou válku, kterou provázela genocida a etnické čistky, ukončil podpis Daytonských mírových dohod v roce 1995. K etnickým čistkám se opět uchýlil srbský prezident Miloševič a srbské vojenské vedení v Kosovu.

Pohřeb v Kosovu
Jugoslávie, 1990
George Merillon
Fotografie
World Press Photo, Amsterdam, Nizozemsko

Německo se 3. října 1990 opět stalo jednotnou zemí. Proces sjednocení byl po pádu Berlínské zdi urychlen exodem východních Němců do západního Německa a výsledky voleb, které toho roku proběhly v NDR a které ukázaly, že občané si přejí spojení obou zemí. S okupačními velmocemi, tedy s USA, Sovětským svazem, Francií a Velkou Británií, byla vyjednána smlouva o opětovném sjednocení Německa.

Oslava sjednocení u Braniborské brány
Gilles Leimdorfer
Berlín, Německo, 3. října 1990
Fotografie
AFP/Getty Images

Mnozí politici, organizace občanské společnosti i podniky celá léta volali po vytvoření společné měny. Již v roce 1969 uvažovali evropští lídři o hospodářské a měnové unii a v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století probíhaly veřejné manifestace na podporu této iniciativy.

Fiktivní euromince
Itálie, 1965
Dům evropských dějin, Brusel, Belgie

Ve druhé polovině 20. století se Evropa proměnila z kontinentu, jehož obyvatelé odcházejí do emigrace, na kontinent přistěhovalců. Protože legální přistěhovalectví bylo omezeno, od osmdesátých let 20. století se zvyšuje ilegální imigrace. Předměty vyplavené na tuniské pobřeží jsou tragickým symbolem těžkého údělu nelegálních přistěhovalců.

Dětská botička chráněná před vodou
Zarzis, Tunisko
Sbírka Lihidheba Mohsena
Dům evropských dějin, Brusel, Belgie

Jeden po druhém přicházely ekonomické záchranné balíčky, ručení daňových poplatníků a sporná vnitrostátní úsporná opatření, které se staly lakmusovým papírkem toho, jak občané důvěřují projektu EU. Euroskepticismus a protiunijní nálady vzrostly. Nacionalistické a extrémně pravicové tendence posilovaly a v několika zemích, mimo jiné v Řecku, Maďarsku a Španělsku, lidé pálili evropské vlajky.

Vlajka s nápisem „NE“ k řeckému referendu o finanční pomoci
Řecko, 5. července 2015
Dům evropských dějin, Brusel, Belgie

Počet členských států se od skončení studené války více než zdvojnásobil. V roce 1995 přistoupilo Švédsko, Finsko a Rakousko a v roce 2004 následovalo dalších deset zemí. V roce 2007 se připojilo Rumunsko a Bulharsko a v roce 2013 Chorvatsko.

Evropa: 1957 versus 2007
Brusel, Belgie, 2007
Pierre Kroll
Cartoon
Reprodukce
Pierre Kroll collection, Liège, Belgie

Co znamená europeizace? Tímto termínem se označuje přijetí a uplatňování společných právních předpisů všemi členskými státy EU, čímž se podporuje postupné sbližování zájmů a zvyšuje homogenita celku. Tyto předpisy, známé jako acquis communautaire, vznikaly několik desetiletí a země vstupující do EU je musí začlenit do svých vnitrostátních právních řádů.

80 000 stran právních předpisů EU
Nizozemsko, 2003
Rem Koolhaas
Dům evropských dějin, Brusel, Belgie

Po roce 1989 už lidé přestali přijímat komunistický výklad historie, který Sovětský svaz a Rudou armádu stavěl do role osvoboditelů střední a východní Evropy od nacistů. Mnozí považovali sovětskou intervenci jednoduše za další okupaci. Vedly se veřejné diskuse o komunistických sochách a názvech ulic a lidé je začali odstraňovat nebo ničit.

Reliéf památníku Sovětské armády přemalovaný postavami z popkultury, které byly později smyty
Sofie, Bulharsko, 2011
Reprodukce
Thomson Reuters Corporation, New York, Spojené státy americké
Sofie, Bulharsko, 2015
Reprodukce
Dům evropských dějin, Brusel, Belgie

Na této euro minci je vyobrazen Slovinec Franc Rozman, komunista, který statečně bojoval proti nacistické okupaci své země. Vedle hvězd symbolizujících EU se tak na minci objevuje symbol komunismu – rudá hvězda na Rozmanově hrudi.

Pamětní euromince připomínající velitele komunistických partyzánů
Slovinsko, 2011
Kov
Dům evropských dějin, Brusel, Belgie

Zpřístupnění dříve tajných dokumentů a archivů v komunistických zemích bylo klíčovým krokem, díky němuž se mnozí mohli vyrovnat s komunistickou minulostí. Veřejnost zaplavily šokující informace o skutečném rozsahu státního špehování a pronásledování.

Zničené spisy Stasi
Lipsko, Východní Německo, 1989
Papír
Bürgerkomitee Leipzig e.V., Träger der Gedenkstätte Museum in der „Runden Ecke” mit dem Museum im Stasi-Bunker, Lipsko, Německo